pondělí 26. dubna 2010

Krásný víkend

      Tak koukám, že moje představa občasného psaní se změnila na realitu vyjímečného psaní. Sice je mi to líto, ale času vážně nějak nezbývá, ale když si uvědomím, čím vším dokážeme ten čas naplnit, nelituji.
     Minulý víkend jsem byla v Praze na kurzu od Aply a myslím, že jsem tam pochytila dost informací. Teď se je snažím uvést do praxe. Neříkám, že se dějí zázraky, ale některé rady zabraly. Třeba práce na strukturovaných úkolech se u nás posunula kousek dál. Kuba už dokáže chviličku posedět a pár jich udělat. Začali jsme od naprosto jednoduchých jako je zapichování párátek do modelíny. Předtím jsme na něj šli asi moc složitě. A taky už víme jednu dost důležitou věc. Jakmile se Kubiánovi nechce, tak je vše marné. Takže vyhlížím okamžiky, kdy je naprosto v pohodě a s dobrou náladou je ochotný přistoupit na nároky druhých. Zkoušíme to i několikrát denně. Co se nám ale vůbec nedaří, je komunikace pomocí obrázků. Myslela jsem, že pomůže, když začneme přes jeho milované pohádky nebo dobroty. I tady byl Kuba napřed a vážně mě zaskočil, když vydržel 3 dny bez televize i pamlsků. Paličák je to paličatá a nehne s ním ani pár volů.
      Týden jsme měli opět nabytý. Školka, doktoři a jedna velká krásná akce - Paťula měl ve školce besídku. Paní učitelky nám chtěly ukázat, co se děti od září naučily. A naučily - krásně zpívaly, tancovaly.... Zprvu jsme se šíleně nasmáli. Patrik stál, jakoby se ho to netýkalo, cosi hledal v puse, na všechny házel kouzelné pohledy, ale nakonec se přidal. No byli jsme nadšení. A Paťula měl radost, že jsme jeho výkon viděli. Taky se pečlivě připravoval. Jak mi doma odmítá cokoliv zazpívat, tak už den před besídkou si stále něco mumlal. A od besídky? Celou jsme jí nahráli, občas si jí jen tak pro radost pustím a Paťula asi pochopil, že zpívání je pro radost, všem se nám líbí, takže si občas něco zabrouká jen tak. I tohle bereme jako obrovský úspěch. Když si vzpomenu..... Radši ani nebudu. 
     Víkend byl taky perný - počasí se vydařilo, takže většinu času jsme trávili venku. V sobotu jsme měli návštěvu. Přišla babička a prababička i se strejdou. Paťula je v tomhle ohledu perfektní - už si uvědomuje, kdo je kdo, že s babičkou si rozumí, se strejdou je sranda a když přijde prababička sama? S ní se přeci tak báječně maluje. Babička má vždycky trpělivost a poctivě maluje všechno, o co si Paťka řekne. A že jsou to občas výmysly, ale babička prostě umí. Kuba tohle zatím moc nevnímá, ale poslední týdny začíná dost registrovat strejdu. Vojta je můj bráška (sice mu je už 17, ale stále je to bráška) a s Kubou si k sobě začli hledat cestu. Zatím jsou jen ve stádiu, kdy si Kuba za ním přijde, natáhne ruce a tím mu dá najevo, že sis s ním chce hrát. Hraním myslí vždycky jen vyhazování do vzduchu, ale to je přeci super. Kde jsou naštěstí časy, kdy pro něj Vojta neexistoval. Taky jsme si ugrilovali masíčko a kvůli Kubulovi se dělali jeho milované hranolky. Nevěřila jsem vlastním očím, když se Kuba natáhl pro maso. Myslela jsem, že se spletl, ale tentokrát jsem se pletla já. KUBA JÍ MASO!!! Nečekejte půlku řízku, ale doteď nedokázal polknout ani jedno sousto, takže 6 kousků na jednu porci je prostě bomba. Neděle byla pro kluky asi to nej nej. Na poslední chvíli jsme s manželem rozhodli, že se pojede na bobovou dráhu. A nápad se vyplatil. Kluci se vyřádili, protože na divočinu je užije a hlavně!!! Byli hrozně spokojení. Tak co víc si přát? V tomhle jsou oba stejní - čím větší divočina, tím líp. Takže jsme dráhu projížděli skoro bez brždění. Člověk by řekl, že z toho nemůžou nic mít, ale u nich je to naopak. Pomalá vyhlídková jízda se nelíbila ani jednomu. Takže jsme jezdili, jezdili, jezdili. Na řadu přišla i skluzavka, trampolína, procházka a kluci šli spát vyjímečně vážně utahaní. A to je pak pro mě a pro Michala velká úleva a radost, protože to vždycky znamená, že jsme my zvládli rodičovskou úlohu a kluci jsou šťastní.
     Teď nás ještě čeká týden povinností a pak už se budeme těšit k babičce a dědovi do Týnce. Sice určitě zase pojedeme jako blázni, ale pojedeme - zase na pár dní vypadneme z města a kluci si užijí prarodiče. Proč jako blázni? Občas si tak připadám. Kluci si musí vždycky vzít nějakou hračku. I když... za hračku považuju autíčko, medvěda,.... Ne, naši kluci vozí kouzelné hračky. Občas si říkám, že musíme vážně vypadat legračně. Vypravíme se třeba do Prahy, já se snažím kluky náležitě obléct, abysme nevypadali jako vandráci, takže hoši pak čekají na zastávce, navlečení do džínsů, svetříků, svátečních kšiltovek a Patrik si hrdě nese česko-anglický slovník, krbičku s jízdenkami nebo tlustou knihu jízdních řádů (ještě že mu zatím nikdo neukázal encyklopedii nebo Zlaté stránky) a Kuba mačká v ruce velkou baterku, štětec nebo lak na nehty. Ano, zrovna s jedním lakem jsme dneska absolvovali celý výlet. A nedokázala jsem mu ho vytrhnout z ruky, ani když spokojeně "fičel" na dráze. Po všech těch zázracích, co jsme ukázali všem spolucestujícím, už mě to nějak nevyvádí z míry. Spíš se vždycky kochám, copak že to Kubu zaujalo. Měli jsme hrozně dlouhé období (trvalo asi rok), kdy nosil všude jednu kostičku. Byla to jedna jediná malá žlutá kostka z Dupla. Nemohla mít jiný rozměr ani jinou barvu, neprošel by ani jiný druh stavebnice. Prostě jedna jediná malá žlutá z Dupla. Tenkrát jsme s kostičkou žili všichni. Jednu dobu nám to psali i lékaři do zpráv. Dneska se hrozně směju, když čtu : "Stále drží v ruce konkrétní žlutou kostku z lega-dupla, pokud zapomenou, nedá se utišit, až afekt. Nechce si hrát s jinými hračkami, musel by ji pustit. Kvůli tomu ztížená i základní péče, např. běžné stříhání nehtů na rukou." "Hry minimálně - drží trvale kostku v levé ruce." "Vázanost na specifickou hračku (žlutá kostička Dupla)." Tenkrát jsem ale měla spíš pocity, že nás mají všichni za blázny a že nám to píšou naschvál, aby všichni věděli. Ale kostička byla prostě člen rodiny a pro Kubu obrovský pocit jistoty, kterou si mohl stále nosit sebou. Nosil ji v levé ruce (pravou přeci jen potřeboval občas využít na pití, sebrání křupky atp.) a nosil jí všude. Jen tak doma, ven na procházku, k doktorům, večeřel s ní, koupání se musela kostka také účastnit a dokonce s ní Kuba i spal. A jestli jsme měli pocit, že v noci bude klid, tak jsme se šeredně pletli. Držel kostku silně i ve spánku. A pokud dokázal ruku uvolnit a "kamarádka Žlutá" mu vypadla, bylo zle. Okamžitě si to uvědomil a hned se vzbudil. Takže my jsme byli neustále ve střehu a všude jsme měli nachystané náhradní kostky (samozřejmě ty samé) a pokud mu jedna vypadla, my jsme museli být rychlejší než jeho postřeh a hned mu jí podat. Jenže bohužel se občas nezadařilo a nějakou tu kamarádku jsme ztratili nadobro. Zásoby jsme měli, což o to, ale i ty se začaly ztenčovat a kostky jsme najednou měli jen 4 a já po večerech přemýšlela, kde vzít nové a nemuset kvůli tomu kupovat celou stavebnici. Pak jsme se ale přestěhovali a Kuba se v novém prostředí krásně zabydlel a bylo mu tam natolik dobře, že jsme to poznali i my. Kuba pobíhal po bytě a nám se něco nezdálo. A pak jsme si toho všimli - Kuba netřepal ve vzduchu jen jednou rukou, ale oběma. Obě měl volné!!! A kostička? Odpočívala u televize. Při odchodu z domova jsme ale museli kostičku opět brát, protože venku přeci nebylo tak dobře. Tenkrát jsme byli rádi i za tohle. Kostka nám občas život i zatěžovala. Právě třeba při stříhání nehtů. V té době jsme stříhali jedině násilím a pro Kubu to bylo bohužel peklo. Postupem času ale Kuba začal zřejmě chápat, že i bez kostičky se obejde a stačilo mu, že měl všechny hezky v řadě srovnané na poličce a stále na ně mohl koukat. A když jsme šli ven? Ony na něj přeci počkají doma. Pak nastalo chvilku období ničeho. Prostě měl zase potřebu mít obě ruce volné. A teď? Nefixuje se již na žádnou konkrétní věc ( i když pastelky jsou asi na prvním místě), ale potřeba něco nosit v ruce se mu vrátila. A tak vždycky sáhne po něčem, co ho zrovna zaujme a můžeme vyrazit na výlet. Jen to jsou někdy věci, které by člověk u tříletého kluka vážně nečekal.

Žádné komentáře:

Okomentovat