ZMĚNA PLÁNU!!!

     Na psaní teď není absolutně čas, oba kluci chytli chřipku, takže kašleme, smrkáme, teplotujeme, skuhráme..... Kuba navíc neumí říct, co mu je.
     Takže se všem omlouvám, ale Patrikovy novinky se odkládají, přinejmenším o pár dní.

Trošku se připomeneme.....

     Pokusím se sepsat aspoň pár řádků. Manžel odjel na dva dny k rodičům, Patrik kouká na pohádku a vzteklý Kuba leží v posteli a neustále si utírá nos, protože dostal tu nejhorší chlapskou nemoc - rýmičku. Snad brzy usne. Mě bublá guláš v hrnci, za mnou hromada nepořádku, ale musím si prostě sednout a nějak se odreagovat.
     Nevěděla jsem, jestli se těšit na školní rok?? Teď už vím, na žádný další školní rok se netěšit! Nikdy! Je to děs.... Nedávno jsme s manželem seděli proti sobě v kuchyni, oba krapet unavení, strhaní. Sebrala jsem poslední zbytky sil, abych zvedla zrak na manžela a doufajíc v pozitivní odpověď jsem se ho zeptala, jestli to bude někdy lepší. Je to špatné, hodně špatné. Už ani on nehýří tou pozitivní energií, která nás vždy zvedla ze židle. Jen se na mě utrápeně podíval a pravil, že by také rád slyšel, že to lepší bude. Ale že tady už tu naději nevidí. Vždy nás dopředu táhla myšlenka, že kluci vyrostou a bude to v mnohém jednodušší. Jenže oni rostou a lepší to není. Naopak.
     Když si čtu zpětně svoje vlastní články, jak jsem byla zoufalá z Kubových rituálů ..... Dnes se zrovna nad tímhle článkem nesmírně bavím. Chci zase to malé dítě, které běhá ven s lakem na nehty v ruce, růžovým košíkem, mojí pantoflí nebo čtyřmi pastelkami poskládanými v dlani. Chci to malé dítě, které běhá kolem drobků, vyžaduje koupel ve stejnou dobu, veškerou činnost doprovází výměnou barevných kostiček. Chci zpátky to bláznivé, ale spokojené a hodné dítě. A slibuji, že budu ta nejklidnější a nejvyrovnanější matka.
     Další rok začal hekticky. A nejen že začal, ono to trvá. Pravda, Kuba je už velký školkový mazák, takže tam nás celkem nic netrápí. Jen jsme si přibrali individuál ráno před školkou. Každý týden chodíme ráno k Jarušce do školky a snažíme se Kubu naučit cvičit pusu, dělat cokoliv a hlavně donutit Kubu spolupracovat. Prostě ho nenecháme jen tak, když je zrovna ve fázi pokusů o komunikaci. Jeho slovní zásoba je sice příšerná, ale snaží se. Každou "žádost" doprovází krásným očním kontaktem a verbálním projevem. Většinou je to jen huhlání, ale sláva! Už snad pochopil, že to naše věčné "kecání" není jen tak pro srandu králíkům. A máme už pár výrazů, které mají svůj smysl. Trošku to spojuje se znakovou řečí, takže se nám většinou daří složit celou větu. A naše slova? Zde je náš nejpoužívanější slovník:
"aay" - Ipad
"ahu" - ahoj
"mama" - máma
"nana" - táta
"bba" - bonbon
"bbu" - bubliny
"brrr" - Brumík
"aaa hu!" - utřít nos
"hou" - houpat
"mamam" - ňam ňam (většinou čokoláka)
"aoao" - kakao

Zrovna teď si asi na víc nevzpomenu. Ale také nás Jaruška naučila zvířátka. Takže už víme, že kravička dělá "bbůů", koza "mmee" a pejsek "haha". Prostě trénujeme oromotoriku a zkoušíme zvuky na všem. Celou větou si pak řekne třeba o Ipad, čokoládu, kakao nebo Brumíka. Také když chce utřít nos. Což je teď každé tři minuty. Ale jsem nadšená, že to jde, i když pomalu.
     Když něco chce, vypadá a zní to kouzelně. Třeba Ipad - přijde, krásně se na mě podívá a řekne "mama", pak zašmrdlá rukama jakože prosí, potom zahlásí to jeho slavné "aay" a ještě u toho na mě zamrká a kývne hlavou, aby bylo vše potvrzeno. Na závěr ještě zaťuká prstem na hřbet ruky, aby mě ujistil, že ho chce jen "na chvíli". A pak mu ho nedejte, to prostě nejde.

     Kuba má ještě jednu velkou novinu. Nejen, že se opět snaží sblížit s dětmi, sledovat co dělají, napodobovat jejich hru. On si našel holku! Ano, náš Kuba. Ten, kterému ještě nebylo ani šest a je autík! To je pro nás asi ta největší bomba. Kačenka je krásná, milá, drobounká, prostě kouzelná pětiletá holčička. Několikrát už za mnou přiběhla, aby mi řekla, že má Kubíčka moc ráda. Nedávno jsme se sešli v šatně - já, Kuba, Kačenka a její maminka. Kačka hned mamince vysvětlovala, že to je ten Kubíček Řejha, že ho má ráda. Nedokázaly jsme ty naše děti ani přemluvit, aby se převlékly. Každý den se pusinkují, hladí po tvářích. Už si o nich povídá celá školka. To se nedá ani slovy popsat, to se prostě musí vidět. Ale musím uznat, že má náš Kubula skvělý vkus.
     Ještě jsem chtěla napsat novinky od Paťulky, ale těch je tolik..... Možná víc než toho nepořádku za mnou. A protože se mi poslední dobou práce kupí, čas moc utíká a odložených povinností mám až nad hlavu, dnes běžím na ten nepořádek a slibuji, že Patrika dodám hned zítra.