Paťula se narodil v prosinci 2004, 6 dní před Vánoci, takže jsme si s manželem dali ten nejkrásnější vánoční dárek. Jeho první rok byl pro nás naprosto úžasný a odpočinkový - zřejmě byl taky na dlouhou dobu poslední. Patrik krásně spinkal, baštil, rostl, prakticky neplakal..... Na půl roce lezl, na 9ti měsících seděl a na roce už nám capkal po bytě. Co víc si přát? S prvními krůčky a slůvky začaly také první výmysly - naprosto pochopitelně. Jenže změny v jeho chování a rozdíly mezi vrstevníky se začaly prohlubovat. Samozřejmě jsme byli uklidňováni, že je kluk, paličák, línější a vše dožene. Jenže Patrikovi byly dva roky a on prakticky nemluvil, na nočník jsme ho nedostali ani po dobrém ani po zlém, sám se nedokázal svléct ani obléct a o nějakém samostatném stolování nemohla být ani řeč. Nemyslím tím vzorné krájení masa nožem, ale stačilo by mi obyčejné patlání lžičkou v talíři. Tenkrát mě to už dost znervozňovalo, protože jsme v té době čekali další přírůstek.
V únoru 2007 se narodil - malý blonďáček Kuba. A mě nastal naprosto šílený rok (alespoň tak jsem to tenkrát prožívala). Patrik byl stále naprosto nesoběstačný (stále to bylo ale normální a já bych toho po něm chtěla přeci moc) a Kuba byl bohužel naprosto jiné miminko než Patrik. Neustále plakal, skoro nespal, s jídlem jsme zrovna úspěchy také neslavili - několikrát denně zvracel, protože se u něj projevil reflux. Jinak se ale zdálo vše normální - naopak jeho zvědavost a zvídavost mě začala přesvědčovat, že s Patrikem něco v pořádku opravdu není. On takový nikdy nebyl. Ten jeden rok jsem přežila, ani nevím jak, ale Patrikovi byly najednou 3 roky a 3 měsíce a konečně byl dost starý, aby se na něj někdo podíval. Což o to - namluvil toho až až, jen měl svoji záhadnou řeč a my jsme mu nerozuměli ani slovo, na ven měl stále pleny a samostatně dokázal jakš takš sníst jen jogurt. Zato mu přibyla silná hyperaktivita - neustále visel na oknech, jezdil na televizi, houpal se na závěsech, nedokázal se zastavit. Dokonce i pití probíhalo za běhu. A taky se objevily záchvaty vzteku. Nám začal maraton vyšetření a ke konečným výsledkům jsme se dostali skoro na 4 a půl letech. Za ten rok jsme si toho poslechli tolik, že si to snad už ani nevybavím. Ale na jednoho strašáka nezapomenu - poruchy autistického spektra - zřejmě atypický autismus. Nakonec vše dopadlo trochu jinak a Patrik má určenou receptivní vývojovou dysfázii těžkého stupně (od atypického autismu ne až tak vzdálená diagnoza), silné ADHD a od léta nám přibyla novinka z jiného soudku - středně těžké astma.
V té době jsme si už ale všímali, že ani Kuba není až tak v pořádku, jak se nám zprvu zdál. Po zkušenostech s Patrikem jsem ale odmítala čekat ještě víc než rok. Lékaři již byli vstřícnější a maraton vyšetření jsme absolvovali hned po jeho druhém roce. Diagnozu dostal v necelých dvou a půl letech. Ano, byla to rychlost, ale výsledek byl o to horší - dětský autismus. Nic víc, nic míň. V současné době je to 9 měsíců, co jsme si tento verdikt vyslechli, se vším jsme se (alespoň v rámci možností) smířili a snažíme se s manželem klukům co nejvíc pomáhat bojovat. A doufáme, že budeme silnější a úspěšnější než jejich postižení a jednoho krásného dne budeme moct třeba říct - DOBOJOVALI JSME!!
