Předem upozorňuji, že toto není žádný odborný návod, jak by se mělo pracovat s dítětem s dysfázií, jen prostě píšu, co se nám osvědčilo a jak se nám daří pracovat s Patrikem. Nakonec mu byla diagnostikována těžký stupeň receptivní vývojové dysfázie. Přeloženo pro laika - je to porucha vnímání a porozumění řeči. Takže co pak zbývá? Učíme našeho Paťulu mluvit a porozumět řeči, asi jako by se učil nějaký dost složitý jazyk (třeba čínština?). Jak jsem totiž zjistila, o dysfázii ví málo lidí a je dost těžké se dostat k jakýmkoli informacím, jak takovému děcku pomoct.
Ještě v době, kdy Patrik neměl diagnozu zcela jasnou a spekulovalo se i o atypickém autismu jsme zjistili, že na verbální komunikaci reaguje jen velmi málo. Nechtěli jsme ale čekat, jak se jeho diagnoza vyvrbí, ale chtěli jsme, aby nás začal chápat a komunikovat s námi. Tenkrát jsem mu podobně jako autistům udělala spoustu obrázků a neustále jsme prohlíželi a pojmenovávali. A ejhle - to co nedokázal pochopit z verbální komunikace najednou chápal a dokázal pojmenovat. A to dokonce i činnosti. Sama jsem zírala, když jsem Patrikovi ukázala první obrázky a on je okamžitě pojmenoval. Kolikrát jsem mu říkala - otevřeš knížku? Absolutně nechápal, co po něm chci. Pak jsem mu ukázala obrázek, kde byla knížka a šipkou bylo naznačeno, že se otvírá nahoru a Patrik sám od sebe prohlásil - osesít (otevřít). Takže vlastně aniž bysme věděli cokoliv podrobnějšího o autismu nebo dysfázii, vznikla nám doma první komunikační kniha. Určitě nevypadala jako ta, kterou má nyní Kuba, ale byla to prostě kniha plná obrázků. A těch tam bylo opravdu moc a moc. Bylo tam vše od zvířat, míst, profesí, hraček, věcí denní potřeby až po činnosti. A tak začal Páťa používat první slova. Konečně pochopil, že nemá cenu žvatlat nesmysly, ale každá věc a činnost se pojmenovává určitým slovem. V té době se obrovsky zvětšila jeho slovní zásoba. Ale co potom s tím? Pojmenovávat už celkem dovedl, dokázal i ke každé věci přiřadit správně barvu, ale to je ve 3 a půl letech hodně málo. Paní logopedka nám hlavně pomohla s jednou hodně důležitou věcí - Paťula tenkrát nechápal ani pojmy jako "polož", "ukaž" nebo "podej". Ano, toho jsme si všimli už dávno, ale prostě jsme netušili, jak na to. A bylo nám to prozrazeno - sice to vypadá drsně, ale prostě jsme měli za úkol ho to naučit jako pejska. A tak jsme následujících několik měsíců cvičili. Když se Páťovi líbil třeba obrázek pejska, tak jsem mu okamžitě natáhla dlaň přímo před obličej a jasně zavelela: "Podej mi pejska." Ano, přesně takhle to mělo vypadat. Žádné zbytečné řeči okolo. I když takhle se vlastně mluví s Paťulou do dneška. Jakmile bych na něj spustila svým tempem a delší věty, tak se v řeči ztrácí a pak buďto začne mluvit sám o svém ( a to je většinou téma mašinek ) nebo nás prostě přestane vnímat.
A dneska? Jsme rádi, že si Patrik dokáže říct, že má hlad, žízeň, když je nemocný, tak nám dokonce ukáže a řekne, co ho bolí. A to je obrovská výhra, protože v takovýchhle situacích je člověk bez pomoci dítěte totálně na dně a bezradný. A že jsme to taky zažili na vlastní kůži. Když byly Patrikovi necelé 3 roky, z ničeho nic začal jeden večer neskutečně brečet a my jsme se nemohli dopracovat, co že mu vlastně je. Nedokázal ani ukázat, kde ho co bolí. Natož aby mi to řekl. Co mu je jsme zjistili až za dva dny, kdy mu natekla půlka pusy a pak až se zjistilo, že má zánět. A dokážete si představit tu bezmoc. Dneska je to jinak. Paťula měl někdy v zimě teplotu a bylo vidět, že mu je celkově špatně. V klidu si nechal dát teploměr, protože jsme mu dokázali vysvětlit, na co je a když jsem se ho zeptala, jestli ho něco nebolí, tak mi jasně odpověděl, že ho bolí hlava a ukázal mi dokonce, v jakých místech. A tenkrát jsem si hodně oddychla. Alespoň jedno dítě už mi dokáže říct a ukázat, co ho trápí.
Samozřejmě nepolevujeme ani v trénování řeči a porozumění řeči. Nejdůležitější jsou obrázky, kde je znázorněná jakákoliv činnost a taky venku se najde spousta věcí, které jdou jakkoliv popsat. Nejdůležitější je prostě spojování podmětu a přísudku, protože složení celé věty je pro malého dysfatika asi jeden z nejsložitějších úkolů. Patrik už zvládne pár celých vět, ale trénink a nácvik těchto vět trval dost dlouho a i po měsících opakování si není někdy jistý. Abych napsala konkrétní příklad - nejjednodušší bylo začít nácvik na větě, která souvisí s jídlem, protože to je pro našeho Patrika velká motivace. Když chtěl například Brumíka, nechali jsme ho papouškovat tak dlouho, dokud si větu nezapamtoval. A když chce Brumíka dneska, tak nejdřív jen zahlásí: "Já štěl Humíka." a my mu hned připomeneme, že si musí říct celou větou. Patrik pak zapřemýšlí, občas se během věty zadrhne, ale nakonec si řekne hezky celou větou: "Mamiko, dej mi posím Humíka." A pak už bylo snadné mu vysvětlit, že si takhle musí říkat o vše ostatní. A postupně ho učíme další a další věty. Samozřejmě ale vždycky musíme myslet na to, že musí všemu, co říká, také rozumět.
Důležitý je i rozvoj dalších dovedností, takže mezi naše další domácí úkoly patří malování, doplňování, dokreslování, vybarvování, chápání pojmů jako malý - velký, tlustý - hubený, nahoře - dole, přirovnávání nadřazených a podřazených pojmů, spojování předmětů stejného použití a spousta a spousta dalších hříček, ketrými se Patrik učí zároveň mluvit. Taky se nám osvědčily úkoly, které jsou stejně jako u autistů zadány strukturovaně, takže dítě už od pohledu chápe, co má vlastně dělat.
Co tak napsat na závěr? Jestliže platí, že dítěti dáte nejvíc, když s ním budete neustále mluvit, tak u dysfatika to platí sto násob. Taky je hrozně důležité, aby mělo dítě pocit, že se nesnaží marně, takže i když Patrikovi stoprocentně nerozumíme, začneme mluvit o něčem, co se jeho výrazu podobalo, aby viděl, že s ním komunikovat chceme. A jak já říkám - mluvit, mluvit a mluvit a mluvení nejlépe podpořit vizuálně.
Žádné komentáře:
Okomentovat