Už známe au au, snad se nám bude žít snáz.

Tento příspěvek bude hodně krátký, ale musím se prostě podělit o tu obrovskou radost, kterou zažívám poslední dny.
     Proč tak zvláštní nadpis? Jeden z mnoha problémů autíků je ten, že se jim něco děje a oni sami neví, co to je. Neumí to sami popsat, snad ani identifikovat. A to je problém i našeho nemluvícího Kuby. A věřte, že neznám silnější pocit beznaděje než když Vašemu dítěti něco je a Vy nevíte, jak mu pomoct. Nevíte, protože nevíte s čím nebo od čeho pomoct.
     U Kuby nastalo opět to krásné období vzestupu. Nehledí jen do země, ale rozhlíží se, sleduje co se okolo něj děje, proč se to tak děje. Následně sám zkoumá, zkouší. Samozřejmě tím zkouší i nás, naši pozornost, naši schopnost reagovat. Ani nenapočítám, kolikrát jsem jen za poslední měsíc vypínala plyn, zhášela hořící utěrku, sundávala ho z okna, lovila ze záchodu, odebírala mu žiletky, nůžky nebo jiné bezpečné hračky. Vždy se mu snažím vysvětlit, že je to či ono "au au". Kuba si přiřadil "au au" skoro ke všem činnostem, které poslední dobou provozuje. Skoro všechny jsou totiž "au au". Ale chápe význam? Vyleze na palandu, nahlásí mi "auauau", vykouzlí krásný úsměvu a skočí dolů. Asi nechápe. "Au au" vypadá jako hrozná zábava.
     Nedávno se ale něco událo. Něco, co jsem jako obvykle nečekala.
     Kuba utíkal z obchodu, držíc v ruce své dvě nejoblíbenější čokolády a stalo se něco, co skoro nezná. Zakopl a upadl na písčité cestě. První starost padla samozřejmě na čokolády. Kdyby se těm něco stalo, bylo by zle. Čokolády ale byly nezraněny tak mohl pokračovat dál. Ne už tak vesele, tentokrát s kňouráním. A to je ta situace, kdy se mu něco děje a on vlastně ani neví co. My jsme věděli - měl poškrábaná kolena a sedřené ruce i lokty. Nechali jsme ho dojít relativně v klidu domů a tam čekali ten správný výbuch. Protože jakmile si všimne, že je něco "rozbité" a nejde to spravit, je zle. Kuba doma odložil čokolády a ..... ano, byla to krev. On ale zůstal jen udiveně koukat, začal ruku olizovat, natáhl jí ke mě a řekl "auauau". Toto jsou okamžiky, kdy sama nechápu, jak se mohou věci tak dokonale otočit. Naopak vždy pochopím, že to nekonečné vtloukání čehokoliv a omílání dokola má smysl. Né vždy jsou výsledky hned, ale vždy jsou. Zřejmě ještě úplně význam nepochopil, ale každopádně je to krásný krok k pochopení a k vidině lepšího porozumění si. Představa, že bude jednou nemocný a bude umět alespoň ukázat, co mu je? Jedním slovem - úleva. A veřte, že vím, o čem mluvím, protože s Patrikem máme tento krok za sebou. A usnadnilo to mnohé.
   
     Protože jsem článek měla již rozepsaný, musím dnes přidat zážitek ze včerejšího odpoledne. Jeli jsme autobusem a ve chvíli, kdy řidič prudce zastavil, oba naši kluci si "ťukli" hlavou do sedačky před nimi. Kuba se bez jakékoliv reakce jen otočil a řekl "auauau". Takže radost ještě mnohem větší než v předchozích dnech. Asi ten výraz začíná vážně chápat. Přes to, že z palandy stále skáče bez zábran, strachu a se smíchem.

S Patrikem ve škole se hned stárne rychleji.

     Není snad ani omluvitelné, že jsem se tu neukázala opět několik měsíců. A nebýt Magdičky Jezinky a jejích kopanců přes vzkazník, asi by to ještě trvalo. Nebo je to jinak? Já jsem tu určitě každou chvilku. Jen ta doba mezi tím psaním hrozně letí. Takže máme už půl roku doma školáka.
     Patrik se do školy moc těšil. Těšil se se slovy, že se konečně naučí pořádně číst a počítat. Tyto dvě dovednosti samozřejmě nutně potřebuje, aby si konečně mohl všechny ty jízdní a výlukové řády číst sám. Už mu s tátou asi moc nerozumíme, v tomhle oboru nás rychle "přerostl". Mám já snad tušení o výlukách v pražské hromadné dopravě? Nebo snad táta ví, jak se jmenují nejnovější soupravy metra? Nevíme nic. Nic z toho, co je pro Patrika tolik důležité. Oproti jiným rodinám ale máme jednu obrovskou výhodu. Nikdy nás na cestách nepřekvapí omezení dopravy, výluka nebo změna jízdního řádu. Jak s oblibou říká manžel: "Máme neustále po ruce živou navigaci." Taky přeci výhoda, ne?

       Začátky ve škole byly krušné a divoké. Jestli jsem při mračení měla občas hlubší vrásku na čele, po prvních čtrnácti dnech ve škole se mi vryla do obličeje definitivně a nesmazatelně. Již po prvním týdnu školy jsem prospala téměř celý víkend, protože jsem byla vyčerpaná jako už dlouho ne. Škola sama o sobě by nebyla nic tragického, třídní učitelka milá, laskavá a vstřícná. I paní ředitelka si našeho Paťku hned oblíbila. Ale s paní asistentkou jsme se kousek sekli. Pojala svou funkci velmi zodpovědně..... Ale také trošku nesprávně. Měla být jeho pedagogickým asistentem. Místo toho jsem měla pocit, že mu dělá chůvu a co hůř, že z Patrika dělá naprosto nesvéprávného. A vlastně i z nás, rodičů. Čekala jsem asistentku, která bude pomáhat Patrikovi pochopit nový režim, práci při hodinách a s námi rodiči bude komunikovat. Čekala jsem, že se dozvím, co se ve škole dělo, kde máme v práci pokračovat doma, co máme cvičit, co Patrikovi nejde nebo čím ho naopak nemusíme doma už trápit. Místo toho jsem se dočkala jen vzkazů v sešitku: "8:50 - Patrik svačil, WC." Také jsme si poslechli, že náš Patrik je silný a že by neměl tolik jíst. Že by si v žádném případě neměl ve školní jídelně přidávat, možná by byly lepší i menší porce. Prý mu to mám napsat do žákovské a ona to už zařídí. (aby se nenajedl) Druhý den jsem našla v notýsku tento vzkaz: "8:50 - Patrik nesvačil, je unavený, má hlad." Myslím, že někdy v této době začala kotvit moje vráska. Co se týká učiva, neměla jsem páru, co se ve škole děje, zato jsem měla přesný přehled o tom, kdy moje dítě svačí a kdy se vyprazdňuje. Taky jsem začala být alergická na její oslovení vůči Patrikovi. Říkala mu Pacuš a to i přes jeho vlastní připomínku, že není žádný Pacuš, ale Patrik. Asi z něj udělala definitivně "pacoše" psychiatrické léčebny. Nad posledním vzkazem už jsem se smála. Né, nesmála, řehtala jsem se jako šílenec. A moje vráska se mnou. Od té doby jsme kamarádky (co mi také zbývá, když se rozhodla zůstat). V PÁTEK mi Patrik donesl následující zprávu: "8:50 - Patrik svačil, WC. Zítra chce ke svačině chléb s Matějem, jablko a banán." Opravdu myslí vážně, že mi bude psát, co mám svému dítěti dávat v sobotu ke svačině? A není to na svačinu trošku velká porce? Tehdy jsem definitivně řekla dost. Po víkendu se začalo řešit, protože toto dál fungovat nemohlo.
     Asi měsíc jsem docházela do školy a Patrikovi dělala asistentku sama. Snad by to fungovalo i déle, ale né v tomto složení. Jestli je některé z mých dětí po mě, je to právě Patrik. On je ta hlava dubová, paličák, umíněnec a nervák. Stejně jako já. A stejně jako já, musí mít poslední slovo. Když se my dva dohadujeme doma, manžel se náramně baví. Že prý je to bomba, mít pohromadě dva, co musí mít poslední slovo. Lepší než televize. Takže si dokážete představit, že po měsíci jsme byli jako na bitevním poli. Tři hodiny společné práce ve škole a další tři hodiny společné práce doma. Samozřejmě zbytek dne taktéž pohromadě. Ještě jeden jediný den a porvali bychom se.
     Dostala jsem báječný nápad. Ještě dnes se za něj plácám po ramenou. Kuba letos nedostal ve školce osobní asistentku, ale pouze pedagogickou a to napůl s dalším chlapečkem. Pamatujete ještě na Kubovu osobní asistentku Verunku? Tu, která našemu Kubovi tolik pomohla, tolik se o něj starala? Tak přesně ta už u Kuby není. A není ani u jiného dítěte ve školce........ Veronika je od konce října ve škole u našeho Patrika. To, z čeho jsme si před dvěma roky dělali legraci se stalo skutečností. Verča je naší "rodinnou" asistentkou. Po tom příšerném měsíci a půl ve škole jsem jiné řešení neviděla. Nemohli jsme si dovolit dělat z Patrika pokusného králíka a zkoušet někoho nového, znovu, od začátku. Potřebovala jsem někoho, kdo nás zná a s kým se dá rozumně mluvit. A to byla Verča. A neumíte si představit, jak jsem za ní ráda. Ona nás už ale asi tolik ráda nemá. Nemyslím si, že zrovna snila o rodině, se kterou se bude prokousávat školkou a školou a hned se dvěma autíky. Myslím, že jí s Patrikem na mládnutí také moc nepřidáváme. Byla zvyklá na Kubu, který jen výjimečně odporuje, krásně spolupracuje, je klidný a hodný. Teď má ale stejně svatou trpělivost s Patrikem. Jenže ten je přesný opak svého brášky. Někdy na ní vidím, jak nás má plné zuby. Taky se dost často divím, že s tím už "nešvihla". Něco vám ale prozradím - ona je fakt zlatá!!!
Taky jsme trošku upravili školní docházku. Patrik byl uvolněn z posledních hodin, tudíž mu byla výuka zkrácena na tři hodiny denně. Ale pro dobro všech jsme museli udělat pár ústupků. A nejvíc to samozřejmě pomohlo Patrikovi.
     Přehouplo se pololetí, na vysvědčení měl Patrik samé jedničky. Naprosto překvapivě zvládáme psaní a trápíme se s matematikou. Přesně naopak než jsme čekali. A ten druhý půl rok? Raději se mě teď neptejte. Verča dělá co může, my snad taky, ale přesto to začíná být boj. Tak jen snad držte palce, ať to zvládneme. Když to půjde dobře, třeba se tu ukážu ještě před prázdninami.