Už známe au au, snad se nám bude žít snáz.

Tento příspěvek bude hodně krátký, ale musím se prostě podělit o tu obrovskou radost, kterou zažívám poslední dny.
     Proč tak zvláštní nadpis? Jeden z mnoha problémů autíků je ten, že se jim něco děje a oni sami neví, co to je. Neumí to sami popsat, snad ani identifikovat. A to je problém i našeho nemluvícího Kuby. A věřte, že neznám silnější pocit beznaděje než když Vašemu dítěti něco je a Vy nevíte, jak mu pomoct. Nevíte, protože nevíte s čím nebo od čeho pomoct.
     U Kuby nastalo opět to krásné období vzestupu. Nehledí jen do země, ale rozhlíží se, sleduje co se okolo něj děje, proč se to tak děje. Následně sám zkoumá, zkouší. Samozřejmě tím zkouší i nás, naši pozornost, naši schopnost reagovat. Ani nenapočítám, kolikrát jsem jen za poslední měsíc vypínala plyn, zhášela hořící utěrku, sundávala ho z okna, lovila ze záchodu, odebírala mu žiletky, nůžky nebo jiné bezpečné hračky. Vždy se mu snažím vysvětlit, že je to či ono "au au". Kuba si přiřadil "au au" skoro ke všem činnostem, které poslední dobou provozuje. Skoro všechny jsou totiž "au au". Ale chápe význam? Vyleze na palandu, nahlásí mi "auauau", vykouzlí krásný úsměvu a skočí dolů. Asi nechápe. "Au au" vypadá jako hrozná zábava.
     Nedávno se ale něco událo. Něco, co jsem jako obvykle nečekala.
     Kuba utíkal z obchodu, držíc v ruce své dvě nejoblíbenější čokolády a stalo se něco, co skoro nezná. Zakopl a upadl na písčité cestě. První starost padla samozřejmě na čokolády. Kdyby se těm něco stalo, bylo by zle. Čokolády ale byly nezraněny tak mohl pokračovat dál. Ne už tak vesele, tentokrát s kňouráním. A to je ta situace, kdy se mu něco děje a on vlastně ani neví co. My jsme věděli - měl poškrábaná kolena a sedřené ruce i lokty. Nechali jsme ho dojít relativně v klidu domů a tam čekali ten správný výbuch. Protože jakmile si všimne, že je něco "rozbité" a nejde to spravit, je zle. Kuba doma odložil čokolády a ..... ano, byla to krev. On ale zůstal jen udiveně koukat, začal ruku olizovat, natáhl jí ke mě a řekl "auauau". Toto jsou okamžiky, kdy sama nechápu, jak se mohou věci tak dokonale otočit. Naopak vždy pochopím, že to nekonečné vtloukání čehokoliv a omílání dokola má smysl. Né vždy jsou výsledky hned, ale vždy jsou. Zřejmě ještě úplně význam nepochopil, ale každopádně je to krásný krok k pochopení a k vidině lepšího porozumění si. Představa, že bude jednou nemocný a bude umět alespoň ukázat, co mu je? Jedním slovem - úleva. A veřte, že vím, o čem mluvím, protože s Patrikem máme tento krok za sebou. A usnadnilo to mnohé.
   
     Protože jsem článek měla již rozepsaný, musím dnes přidat zážitek ze včerejšího odpoledne. Jeli jsme autobusem a ve chvíli, kdy řidič prudce zastavil, oba naši kluci si "ťukli" hlavou do sedačky před nimi. Kuba se bez jakékoliv reakce jen otočil a řekl "auauau". Takže radost ještě mnohem větší než v předchozích dnech. Asi ten výraz začíná vážně chápat. Přes to, že z palandy stále skáče bez zábran, strachu a se smíchem.