pondělí 27. září 2010

Štípeme, dloubeme, koušeme

     Ano, máme novou náplň volného času. I když se snažíme Kubu zabavit jak jen to jde, občas si prostě postaví hlavu, naše činnosti odmítá a chce, aby bylo po jeho. Prostě chce jen ležet, ale vyžaduje, abychom leželi s ním. A to kolikrát i dvě hodiny. A bohužel to většinou nejde. A to pak přijde Kubův záchvat. Něco, co jsme dosud prakticky neznali. Ale záchvaty vyvolávají i jiné věci, jako třeba náš pokus přimět Kubu někam jít, něco dělat nebo jen prostě to, že děláme něco jiného než měl Kuba s námi v plánu (vařit nebo vysávat do jeho plánu rozhodně nepatří). A to pak do nás začne Kuba mlátit, kopat, mele celým tělem jako by mu měly odletět nohy i ruce, hlavou mi tluče nejlépe do břicha, chytá se mě za lokty, šíleně drápe a když se mu povede se na mě vyšplhat, ne jednou se mu zadaří mě kousnout. Kousání je vůbec vynález..... Kdo kdy lidstvu ukázal, že "zubiska" jsou ostrá, dají se použít s velkou silou a kousnutí bývá zpravidla velice bolestivé?? To musel být ale koumák. Kuba si hodně začíná uvědomovat sílu, kterou má v čelistech. Když je zrovna v klidu a nemá potřebu kousat mě, tak prostě jen hryže vše, co se mu naskytne. Většinou jsou to části oblečení. Takže teď chodíme neustále s ožvýkaným tričkem a koleny na teplákách. Ano, i kolena si zvládne ohryzat. A protože sliny se zbytky stravy vážně nevoní vábně, tak stále převlékám. Ve školce si toho již také všimli a prý se mu snažili tričko z pusy vyndat, ale všechny pokusy byly marné. Možná to má i lepší stránku - snad začne Kuba žvýkat i stravu. Včera se vážně zadařilo sám si vzal od tatina housku a půlku jí sežvýkal. A bez naší dopomoci. No konaly se hned dva zázraky v jednom. A dneska se pokus opakoval. Sice to již nebyla půlka housky, ale jen asi 4 sousta, ale je asi jasné, co teď musím. Každé ráno běžet pro housky!!
     Taky jsme se opět přesvědčili, že soužití našich dětí v klidovém stavu je téměř nemožné. Ano, Patrik byl opět u babičky a dědy a doma se opět děly zázraky. Tentokrát sice ne tak obrovské, ale děly se. Novinka ovšem je, že nejen Kuba společné soužití s bratrem nenese psychicky moc dobře, ale Patrik taky vykazuje známky nelibosti v přítomnosti mladšího sourozence. Vždycky jsem si myslela, že nejedení je pouze Kubova výsada. Tentokrát se ukázalo, že co se týče stravy, tak stávkuje i Patrik. Celý týden jedl u babi a dědy poslušně vše, co dostal, odměnou mu byl občas i nějaký ten pamlsek, hlavní jídla si vzorně přidával.... Pak jsem přijela s Kubou a z jedlíka byl najednou stávkující hladovkář. Tchýně sama nevěřila a dokonce jsem dostala dotaz, jestli ho vážně neoblomí nic a on vydrží bez jídla celý den. Momentálně ano, vydrží nejíst třeba i tři dny a nic ho neoblomí. U Patrika jsem dosud postupovala zcela nekompromisně - "Nejíš? Tak si nejez! Nic jiného není. K večeři dostaneš to samé a žádná dobrota. Jasné?" Byly doby, kdy to i fungovalo. A upřímně, když se stalo, a náš otesánek se držel svých zásad a jeden den nejedl, nikdy to nebylo na škodu. Přeci jen jsem si byla vědoma, že se svými 30ti kily v necelých 6ti letech vážně nestrádá. Jenže tenhle můj postup přestal fungovat. "Chceš dobrotu?" .... "Ano, bobotku posím." .... "Tak sněz tu polívku." .... "Neci poífku. Memusim hamat." .... "Tak to ale nebude dobrotka." .... "Hevadí, Páťa memusí bobotku." ..... A moje výchovné lekce jsou velmi slušně řečeno v háji. A tak poslední dva dny u tchánovců Patrik prostě jedl jen z donucení. Nebo když mu babi nebo děda za mými zády (samozřejmě s mým vědomím) pomohli a zahráli na mě divadýlko ( i když to jsme prakticky hráli všichni - jen Patrik nevědomky). To jsem pak dělala, že nic nevidím a děda buďto Patrika částečně nakrmil nebo mu babi s půlkou porce pomohla a dlabali společně. Já jsem pak jen přišla k dokonanému dílu a výchovně chválila, jak Paťulka VŠECHNO a SÁM krásně snědl. Snad tahle lekce trošku pomohla. A Kuba? Ten nechtěl brášku ani za nic. Večer byli kluci nuceni usínat v jedné místnosti a co hůř - na jedné posteli. Po prvním večeru, kdy jsem co 5 minut lítala do ložnice pískat jejich wrestlingový zápas, jsem se vytočila a postel jim trošku pootočila. Spaní jsem prostě otočila o 90 stupňů na šíři letiště. Samozřejmě jsem si byla vědoma, že já se nevyspím ani náhodou, protože mi nohy od kolen budou celou noc viset z postele. Myslím, že jsem si nepomohla ani trošku. Druhý večer byl horší. Nakonec jsem to vzdala a zlomila i svou zásadu - NAUSPÁVAT!! Kdybych nepovolila, tak by zřejmě oba skončili na chirurgii s rozervanými rty, natrženými uchy a vydloubanýma očima. Ano, až takhle neskutečně drasticky se teď dokážou naši kluci rvát. Samozřejmě, ta agresivní část je prací Jakuba, však sama moc dobře vím, co dokáže. Jenže Patrik v tom není až tak nevině. Moc dobře si uvědomuje, co Kuba nesnáší. Že je to houkání, foukání, pištění, špitání za hlavou, mávání dekou..... No a nemohl si to alespoň ten jeden večer odpustit? Nemohl. Já jsem věděla hned, která bije a že Kubovy agresivní útoky na Patrika nejsou jen tak náhodné. A tak jsem vždy vletěla do dveří jak hurikán a hned oba zdupala - jednoho, že se nemá vztekat a má koukat spát a druhého, že má ležet, ani se nehnout, mlčet, neprovokovat a taky spát. Nic nepomohlo a za chvilku se opět ozvalo Kubovo vřeštění a Patrikovo naříkání, že to bolí. Kuba ho zase kopal do hlavy. To už nedalo ani tchýni a šla se na ně podívat a s káravým pohledem mi šla oznámit, že Paťulka přeci leží na kraji a Kubovi nic nedělá. To už mi začala docházet trpělivost a šla jsem si k nim lehnout. Během chvilky jsem pochopila, kde že je pes zakopán. Ano, Patrik Kubu zřejmě v jeho prostoru vážně neutiskoval ani nijak neomezoval. On mu jen prostě ležel za zády, sem tam ho jen jemně dloubl nehtíkem do ruky, zahučel mu cosi do ucha, jemně písknul a neustále dělal průvan peřinou. Takže Kubovi se ani trošku nedivím, že tak vyváděl. A tak jsem poctivě ležela, dokud alespoň Kuba neusnul a Patrik pak dostal výstrahu s upozorněním. Asi by byl vážně "sec mazec", kdyby se mu povedlo Kubu probudit. A Kuba mi hned druhý den jasně ukázal, že Patrika domů nechce. Vím, je to šílené, nejsou to jen obyčejné klukovské rvačky o hračky nebo o pozornost rodičů, tohle už je nesnášenlivost jak hrom. Na jednu stranu mě to děsí a je mi líto, že se ti dva prostě nedokáží chvilku zabavit spolu, ale na stranu druhou - co když na to jednou dojde? Před pár měsíci kolem sebe chodili jako cizí. Co když je tohle projev, že se navzájem začali registrovat? Že o sobě přeci jen vědí? Bylo by moc prima, kdyby se druhá varianta ukázala jako ta správná. Snad právě proto, že jsou oba autíci, tak by z nich jednou mohli být dva nerozluční milující bráškové. Měli bychom doma ukázkový příklad krásné bratrské autistické lásky. Zní to šíleně, že? Třeba jednou.... A jak že mi Kuba ukázal, že Patrika si domů nehodlá odvézt? Těsně před odjezdem, v cestovní horečce, jsem balila zbytky věcí, připravovala mikiny, bundy, baťůžky a boty. Sama již zřejmě vycvičena strukturou a částečně autistickým pohledem na svět - vše srovnat do jedné linie, podle velikostí, majitelů oněch částí oblečení a vítězoslavně jsem již kňourajícímu Kubovi vysvětlovala, že až tohle všechno oblékneme, půjdeme již na ten autobus. Kuba nezaváhal ani vteřinu, vrhl se na zem, popadl Patrikovy boty a letěl je schovat ( v jeho případě hodit za postel). Já také neváhala ani vteřinu a složila jsem se k zemi se šíleným záchvatem smíchu. To jsou ty okamžiky, kdy jsem ráda, že ty moje autíky mám a že jsou tak vyjímeční. Naprosto spontánní reakce, kterou by člověk od dítěte Kubova stavu zřejmě nečekal. V tu nejvhodnější chvíli mě dokáží potěšit, rozesmát a pobavit. Ano, každý den jim nahlas opakuji, že jsou to moje milované koblihy. A nesmím zapomenout dodat, že OBA, protože mám oba kluky - Paťulku i Jakoubka.

6 komentářů:

  1. Radko,někdy to musí být u Vás doma co tak čtu,docela zážitek co?:-)Kluci jsou tedy drsňáci:-)Ale věřím ,že třeba jednou si spolu pohrají a nebudou se nenávidět,dle mě je to stejně jen nenávist taková ta dětská,která přejde...Obdivuju tvoji trpělivost,já se rozčílím raz dva:-)
    S tím jídlem,je to asi všude,taky jsme si tím prošli,ale teď už jí docela všecko,naštěstí,pomohla nám na to dieta,po dietě jedla jak utržená ze řetězu...:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Jééje, tak si tu říkám - díky Bohu, že mám Jendu jen jednou... i tak to někdy stojí za to. Obdivuji, jak to zvládáte. I my máme ted kousací a štípací období. Držím palce, aby bylo lépe a přibývalo těch světlých chvil. Amelie

    OdpovědětVymazat
  3. Lucko neboj, taky nejsem matka roku ani nekonečně trpělivá a pak to lítá. I když já spíš řvu, protože rány rozdávám dost nerada. To si pak ale celý panelák poslechne, jaká já jsem histerka a že moje děti jsou dvě hyeny, který si nedokážou chvilku pohrát v klidu. A s jídlem už se trošku lepšíme. Sice jíme dokolečka to samé, ale už alespoň min. 2krát denně. Takže co dodat? Jen asi holka tolik, že si všechny navzájem musíme dál držet palce.

    OdpovědětVymazat
  4. Amélie, díky za povzbuzení. Už jsem slyšela o kolika případech kousání a štípání a vždycky jsem jásala, jak jsou naši kluci na tohle výborní. Ano, jsou, Kuba teď kouše vážně báječně. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Teda Radko, možná nejsi matka roku, ale spisovatelka URČITĚ! Jen to má nebezpečné následky pro nás jako čtenářky - já se totiž směju, i když vím, jak to vypadá v reálu. I když u nás to není o tělesném ubližování sourozenci, ale ignoraci či nadávání mě - mámě.
    Radko, piš piš. Moc se mi líbí i ty Tvé poznatky, to co by jiní viděli JEN JAKO AGRESIVITU, Ty v tom vidíš i částečné konstatování, že brácha bráchu prostě má...že ho vnímá...
    Zní to divně, ale mě se líbí, jak jsi to napsala. To opravdu nejlíp vystihne pohled mámy.
    A mimo téma, fakt gratuluju k manželovi. Ex si zase vzpoměl, že bude táta a mnou ROK dodržovaný režim na liště s cedulkama úplně rozházel - argumetoval to, že to dělám blbě a dělám z něj OTROKA LIŠTY - přitom to bylo sestavené podle pozorování, jak to jde Kubovi nejlépe...
    Drž se a PIŠ!
    Magda (Jezi)

    OdpovědětVymazat
  6. Jezi, díky moc za pochvalu. Taková slova fakt potěší. A jsem moc ráda, že moje články dokážou i pobavit. Bylo by moc smutné, kdyby se nad nimi dalo jen brečet. :)

    OdpovědětVymazat