středa 18. května 2011

Zpátky do chaosu.

     Tak jsem se nakonec nenechala přemluvit a podle plánů jsme se v neděli vrátili od moře. Nakonec vyhrál zdravý rozum nad vidinou dalších slunných, krásných a pohodových dní. Bez pomoci manžela by totiž byly jen těžko tak pohodové.

     A protože jsem posledně psala ve spěchu, tak se tentokrát trošku "rozkecám". Také jsem hned dostala dotaz od Lucky, tak odpovím než opět zapomenu. Kam že jsme to jeli? Stejně jako každý rok, jsme i letos odjeli do Bibione. Už se ani nějak nesnažím to vysvětlování zpestřit, zabarvit, zveličit ani přikrášlit - jezdíme tam prostě proto, že je to u moře, krásné dlouhé písečné pláže, je to nejblíž a cenově pro nás nejdostupnější. A hlavně! Kluci už tam znají každý kamínek a jsou tam prostě maximálně spokojení. A to je pro nás asi to nejdůležitější. Letos byla dovolená ale zase o krapet lepší a hlavně výživnější. Tedy výživnější alespoň pro našeho Paťku. Jsme doma čtvrtý den, ale já ho ještě neslyšela chvilku mlčet. A pak že těžce dysfatické dítě.... Chvílemi je mi zároveň do smíchu i do breku. Proč ten kluk tu pusu na chvilku nezavře? Ale já přeci musím chtít, aby mluvil. A já chci, aby mluvil. Jsem šťastná, že mluví..... Ale proč tu pusu aspoň na chvilku nezavře? Patrik si celkem obstojně rozšířil slovní zásobu. Jen mě trošku zaráží, že zrovna v oblastech, které asi ještě chvilku nebude potřebovat. Dnes ráno mi na přechodu u školky oznámil, že ti řidiči jezdí jak hovada. Ano, přesně to řekl, ale v jeho podání to zní ještě kouzelněji. On to umí tak hezky "obalit": "Mami, dělají si srandu? Oni si dělají prdel? Týý, oni jezdí jak hovada!" Ani nevím, jak na takové hlášky reagovat. Zatím jsem nikdy neměla tu čest. Asi se budu muset zase něco přiučit. Tentokrát jsem reagovala slovy, že tohle ale nesmí říkat ve školce. A protože náš Patrik musel mít vždy poslední slovo, dostala jsem odpověď i na moji radu. "Ve školce néé, to jenom říkám těm řidičům." Aspoň jsem si mohla oddychnout. Moře nám ale prospělo všem. Manžel se mě při každém odchodu do práce neptá tak znechuceně, jestli tam vážně musí, já opět vydržím běhat celé odpoledne  s dětmi venku a Kuba spí ráno do 7 hodin, i když je to vykoupeno usínáním až kolem 22. hodiny. Prostě jsme si opět dovezli jen ty nejlepší zážitky, trošku toho tepla v kostech a nového elánu, alespoň na pár dní. Škoda, že nejde takhle ujet častěji. Ale o moři zase třeba příště. Zážitků bylo moc a moc a já se po "ulítaném" odpoledni docela těším do postele. A také bych ráda odpověděla na druhou Lucčinu otázku.
     Jak jsme dospěli k takovým pokrokům u našich kluků? I když v tomhle případě spíš myslím u Kuby. U Patrika jde všechno pomalu a zlehka. Ale stále pokračujeme a to je taky vidina konečného velkého úspěchu. Ještě před odjezdem bych asi tvrdila, jak je to všechno výsledek homeopatik, úžasné spolupráce se školkou, naší nekonečnou pílí a prací. Dneska, po návratu domů to vidím trošku jinak. Samozřejmě, to všechno, co jsem vyjmenovala, platí. Homaopatik se stále držíme jako klíšťata (bez nich jsme ani k tomu moři neodjeli), o školce snad ani nemusím dlouze vyprávět, protože na to bych asi nikdy nenašla ten nejlepší výraz - tam jsou prostě skvělí. Až si občas dělám srandu, že si snad pořídíme další dítě, abychom o ně nepřišli. Jednou se mi s touhle školkou bude těžce loučit. A my se poslední dobou s tou pílí a prací taky zrovna nepředřeme. Ano, děláme neustále něco. Kuba nás nikde ladem ležet nenechá. Ale je to právě o Kubovi. Poslední dobou drží ty pomyslné otěže on sám. On sám nám ukazuje, kudy máme jít, co máme dělat a co přesně teď má následovat. U druhého dítěte každý chytřejší. Už nejsem ta máma, která přikazuje dítěti, co bude dělat a co se musí naučit. Už nejsem ta máma, která tvrdí, že čtyřleté dítě si má už skoro samo čistit zuby, má rozeznat základní barvy a má se přinejmenším samo navléknout do teplákovky na písek. Je ze mě máma, která dává svému dítěti volnost a pomáhá. Naše děti nejsou naše loutky, ale samostané bytosti, které se potřebují rozvíjet podle svého tempa a podle svých potřeb. A né podle tabulek, které jim udáváme my, protože je kdysi udal někdo nám. Moje dítě prostě nemá ve 4 letech potřebu mluvit, on nemá ani potřebu se sám převlékat. On vlastně někdy nemá potřebu vůbec měnit oblečení. Jeho potřeby přicházejí postupně. Na nás je jen ta povinnost zjistit, kdy která přijde a Kubovi pomoct tu snahu dokonat. Až ve čtyřech letech přišla potřeba začít čůrat ve stoje. Kuba se prostě závistně díval na tatínka stojícího nad záchodovou mísou. A tak jsme to zkusili, pomohli a od toho dne to šlo samo. Ano, jiní kluci čůrají sami už ve dvou letech. Ale kolik nehod se těm dvouletým ještě přihodí? Všichni moc dobře víme, že spousta. A kolik se jich přihodilo tomu našemu čtyřletému "snažílkovi"? Já bych je zřejmě spočítala na prstech jedné ruky. A takhle teď vedeme všechno.
     Ale asi jsem zapomněla na to nejdůležitější. A to je ta věc, kterou jsme pochopili až po návratu z dovolené. Museli jsme se totiž na deset dní odloučit od našeho psa, abych pochopila, jak moc je pro našeho Kubu důležitý. Nikdy mě nenapadlo, že pro něj znamená tak moc. On mi to přeci nikdy neřekl. Proč mi to nikdy neřekl? A dostal snad někdy šanci? Ještě přeci nepřišla potřeba mluvit. Ano, je to jako začarovaný kruh, ale i ten se kroutí do spirály a cesta z něj vede. Dlouhá a točitá, ale jednou bude konec. A za tohle jsem na sebe pyšná. Začínám to všechno chápat. Všechno je to jako hodně zamotaný labyrint. Začínám opravdu chápat své autistické dítě. Takže jsem pochopila i tentokrát. Ještě v Bibione jsem netušila, proč Kuba opět nejí. Vždyť tam je tak hrozně spokojený. A měla jsem opět strach, že všechna předchozí snaha je ta tam. Že budeme znovu učit jíst párky, brambory, chleba, rohlíky, Brumíky.... Nemusíme. Stačilo se vrátit domů. Domů za Dagoušem. Až pak mi to došlo. Vždyť on v té Itálii zkoušel jíst. Jen si prostě vždycky první sousto plivnul na zem. A čekal, až přiběhne jeho chlupatý parťák a hezky to uklidí. Jenže ono to tam vždycky zůstalo. A tak už prostě v jídle nikdy nepokračoval. Taky mi došlo to jeho netypické chování. Vždy plive jen jedno sousto. V apartmánu nám skončil na zemi i půlkrajíc chleba. Není to čuník ani nevychovaný hajzlík. On prostě jen čekal, že na větší porci Dagouš zabere a konečně přiběhne. Jenže on nepřiběhl za celých 10 dní ani jednou. Ale teď jsme zpátky doma a Dag zase svorně běhá a všechny zbytky uklízí. A za jeho desetidenní hladovění (jak si to Kuba zřejmě představuje) si zaslouží těch zbytků víc. A tak mě to zase tak nějak nakoplo a dneska jsem zkusila udělat trošku změnu. Když jsem usedla k našemu "kouzelnému kyblíku" na canisterapii, prvně jsem se nedržela rad, které jsem dostala a provedla jsem to trošku jinak. Vždycky sedím a vlastně si sama pro sebe hraji takovou komedii a doufám, že to náš Kuba vnímá. A tak jsem tentokrát sedla, ale děti svolala k sobě. A vlastně už jsem nemluvila jen sama na sebe a na psa, ale i na obě naše děti a neříkala jsem jen Dagovi a sobě, že je to moc hodný pejsek, když se nechá učesat, hezky si pohraje s Elmem a sám si otevře krabičku s piškotkami , ale hezky jsem svým dětem vysvětlila, jak máme hrozně šikovného pejska a co všechno už umí. A víte, co se stalo? Kuba mi visel přes rameno, s obrovským úsměvem zíral na Dagouše, hltal každý další pohyb a když přišla fáze odměňování, vrhl se mi do krabičky a doslova letěl dát Dagimu piškotku. Protože takhle šikovný pes si přeci zaslouží odměnu. A takhle šikovný pes si zaslouží tak milujícího páníčka, jako je Kuba. A Kuba si za všechny svoje úspěchy zaslouží tak úžasného parťáka jako je Dag. A my jsme pochopili, že tahle volba nebyla ani trošku marná a že na Kubových pokrocích má obrovský podíl i Dag. I kdyby jen tím, že tu prostě je. A on tu je a svou funkci plní naprosto dokonale. Je tu pro naše kluky.

4 komentáře:

  1. AHOJKY RODINKO,TAK KOUKÁM, ŽE UŽ JSTE ZVLÁDLI DOVČU,NO SUPER,BIBIONE ZNÁM,MY BYLI LONI V CAORLE TO JE TROCHU NÍŽ NEŽ BIBIONE A TAKY SE NÁM TAM MOC LÍBILO,LETOS NEVÍM JAK TO ZVLÁDNEM FINANČNĚ,ALE TAKY BYCHOM RÁDI JELI..NEBYLO TAM V KVĚTNU MOC ZIMA? JÁ BYCH SE TROCHU BÁLA JE TO HODNĚ NAHOŘE,ALE DLE FOTEK A POVÍDÁNÍ ASI NEBYLA CO:-)tO JSEM RÁDA,ŽE SE KLUCI TEDY SPÍŠE KUBÍK TAK ROZJELI,PES JE FAJN,MY MÁME DVA,ALE NÉ DOMA ,ALE NA DVORKU...HOMEOPATII JSME NEZKOUŠELI

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluji k pokrokům i k dovolené!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Vítejte doma, snad vám ta pohoda přinese další pokroky!
    My včera i s Kubou dali 20km na náš vrch Třemšín!!!!!!!!! Jsme unavení i šťastní, Kuba nefňukal, sbíral brouky a kytky...
    Jo a slovo prdel je silně logopedické:-)))))
    Vím to, když ségra chodila s holkou na logo, že špatně vyslovuje L na konci a R obecně...dr jí to sama radila:-))
    Raduš, takže spokojenost s dovolenou????????
    Jezi

    OdpovědětVymazat
  4. Zdravíme Vás !
    Ano , pes může hrát v životě autisty významnou roli...je skvělé, že se tímto cíleně zabýváte, potenciál pozitivního vlivu psa tím mnohokrát násobíte !
    Díky za skvělou spolupráci, trpělivost a neutuchající energii !
    Andrea Tvrdá a tým ELVA HELP

    OdpovědětVymazat