A dost lenošení.....

     Nedá se říct, že bych se od začátku roku nějak nudila, ale co se týče blogu, zlenivěla jsem úplně. Kolikrát sem nakouknu, rozepíšu dvě věty, ale povinnosti mě odtáhnou jinam. Prostě a jednoduše nestíhám. A dneska to přišlo.... přišel jeden obrovský kopanec, který mě donutil napsat alespoň pár řádků. Kamarádka, taky mamina autíka mi dneska poslala vzkaz. Krátký, jasný, výstižný. Mám se přestat flákat a něco napsat. A má pravdu, vážně se flákám. Ale ona mi najednou tím vzkazem dodala tolik energie, že jsem se prostě donutila sednout a psát i v tom chaosu, co mě tu obklopuje. Manžel ve vaně, Patrik ječí, mlátí věcmi a lítá kolem mě v užmoulaném a špinavém triku, Kuba chodí neúnavně nabírat k tátovi do vany pěnu, patlá si jí všude po těle a pak jí aktivně nosí do všech koutů bytu, pes se asi zbláznil, protože tu trošku opožděně běhá s pomlázkou v tlamě a já si tu hovím u počítače a píšu..... Vlastně jsou to krásné chvilky. Aspoň pro všechny chlapy doma určitě. Nikdo za nimi neběhá s hadrem a s výhružkami, že si po sobě začnou uklízet sami.
     Takže Jezinko, protože je tenhle článek hlavně pro tebe a díky tobě, tak ti moc děkuju za ten kopanec. Nikdy bych nevěřila, že se moje články budou někomu tak líbit, že si napíše o další. A slibuji - snad ne jen tak do větru, že se polepším. Protože jsem zapomněla, jak je krásné se chlubit. Chlubit se tím, jak jsou naši kluci úžasní, jak vše zvládáme a jak hrozně moc se těšíme z toho, že už tolik nevyčuhují z řad "normálních" dětí. Protože když uděláte během pár týdnů, v něčem možná pár měsíců takový pokrok, že si toho všimnete sami a upozorňují vás na to i ti všichni okolo, tak už to vážně stojí za to. Když jdu ven se čtyřletým dítětem, které nemá pleny, na zavolání krásně zareaguje, lítá s ostatními dětmi po hřišti, samo leze po skluzavkách, napije se ze skleničky a sušenku si vezme samo do ruky a způsobně ji sní, při pohledu na auto už křičí "ádo, ádo", pak se mi ani nechce věřit, že je to to samé dítě, o kterém mi všichni říkali, jak se tohle bude stěží kdy učit a jak se o něj ještě celé roky budu starat jako o miminko, protože je přeci těžký autista. A najednou je to dítě, které není ničím moc neobvyklé. Snad jen tím, že si občas z radosti zatřepe ručkama a nemluví. Ale to stejně jednou přijde.
     A protože se nám v minulých letech moc osvědčily pobyty u moře, tak se s vámi zase na chvíli rozloučím, protože i letos chci svým dětem dopřát moře a třeba nás opět posune o kousek dál. A já v to moc moc doufám. Protože i když to zní hodně troufale, tak stále doufám a věřím tomu, že budu moct jednou říct tu nádhernou větu: "Moje děti jsou zdravé."