Krásný víkend

      Tak koukám, že moje představa občasného psaní se změnila na realitu vyjímečného psaní. Sice je mi to líto, ale času vážně nějak nezbývá, ale když si uvědomím, čím vším dokážeme ten čas naplnit, nelituji.

     Minulý víkend jsem byla v Praze na kurzu od Aply a myslím, že jsem tam pochytila dost informací. Teď se je snažím uvést do praxe. Neříkám, že se dějí zázraky, ale některé rady zabraly. Třeba práce na strukturovaných úkolech se u nás posunula kousek dál. Kuba už dokáže chviličku posedět a pár jich udělat. Začali jsme od naprosto jednoduchých jako je zapichování párátek do modelíny. Předtím jsme na něj šli asi moc složitě. A taky už víme jednu dost důležitou věc. Jakmile se Kubiánovi nechce, tak je vše marné. Takže vyhlížím okamžiky, kdy je naprosto v pohodě a s dobrou náladou je ochotný přistoupit na nároky druhých. Zkoušíme to i několikrát denně. Co se nám ale vůbec nedaří, je komunikace pomocí obrázků. Myslela jsem, že pomůže, když začneme přes jeho milované pohádky nebo dobroty. I tady byl Kuba napřed a vážně mě zaskočil, když vydržel 3 dny bez televize i pamlsků. Paličák je to paličatá a nehne s ním ani pár volů.

      Týden jsme měli opět nabytý. Školka, doktoři a jedna velká krásná akce - Paťula měl ve školce besídku. Paní učitelky nám chtěly ukázat, co se děti od září naučily. A naučily - krásně zpívaly, tancovaly.... Zprvu jsme se šíleně nasmáli. Patrik stál, jakoby se ho to netýkalo, cosi hledal v puse, na všechny házel kouzelné pohledy, ale nakonec se přidal. No byli jsme nadšení. A Paťula měl radost, že jsme jeho výkon viděli. Taky se pečlivě připravoval. Jak mi doma odmítá cokoliv zazpívat, tak už den před besídkou si stále něco mumlal. A od besídky? Celou jsme jí nahráli, občas si jí jen tak pro radost pustím a Paťula asi pochopil, že zpívání je pro radost, všem se nám líbí, takže si občas něco zabrouká jen tak. I tohle bereme jako obrovský úspěch. Když si vzpomenu..... Radši ani nebudu. 

     Víkend byl taky perný - počasí se vydařilo, takže většinu času jsme trávili venku. V sobotu jsme měli návštěvu. Přišla babička a prababička i se strejdou. Paťula je v tomhle ohledu perfektní - už si uvědomuje, kdo je kdo, že s babičkou si rozumí, se strejdou je sranda a když přijde prababička sama? S ní se přeci tak báječně maluje. Babička má vždycky trpělivost a poctivě maluje všechno, o co si Paťka řekne. A že jsou to občas výmysly, ale babička prostě umí. Kuba tohle zatím moc nevnímá, ale poslední týdny začíná dost registrovat strejdu. Vojta je můj bráška (sice mu je už 17, ale stále je to bráška) a s Kubou si k sobě začli hledat cestu. Zatím jsou jen ve stádiu, kdy si Kuba za ním přijde, natáhne ruce a tím mu dá najevo, že sis s ním chce hrát. Hraním myslí vždycky jen vyhazování do vzduchu, ale to je přeci super. Kde jsou naštěstí časy, kdy pro něj Vojta neexistoval. Taky jsme si ugrilovali masíčko a kvůli Kubulovi se dělali jeho milované hranolky. Nevěřila jsem vlastním očím, když se Kuba natáhl pro maso. Myslela jsem, že se spletl, ale tentokrát jsem se pletla já. KUBA JÍ MASO!!! Nečekejte půlku řízku, ale doteď nedokázal polknout ani jedno sousto, takže 6 kousků na jednu porci je prostě bomba. Neděle byla pro kluky asi to nej nej. Na poslední chvíli jsme s manželem rozhodli, že se pojede na bobovou dráhu. A nápad se vyplatil. Kluci se vyřádili, protože na divočinu je užije a hlavně!!! Byli hrozně spokojení. Tak co víc si přát? V tomhle jsou oba stejní - čím větší divočina, tím líp. Takže jsme dráhu projížděli skoro bez brždění. Člověk by řekl, že z toho nemůžou nic mít, ale u nich je to naopak. Pomalá vyhlídková jízda se nelíbila ani jednomu. Takže jsme jezdili, jezdili, jezdili. Na řadu přišla i skluzavka, trampolína, procházka a kluci šli spát vyjímečně vážně utahaní. A to je pak pro mě a pro Michala velká úleva a radost, protože to vždycky znamená, že jsme my zvládli rodičovskou úlohu a kluci jsou šťastní.

     Teď nás ještě čeká týden povinností a pak už se budeme těšit k babičce a dědovi do Týnce. Sice určitě zase pojedeme jako blázni, ale pojedeme - zase na pár dní vypadneme z města a kluci si užijí prarodiče. Proč jako blázni? Občas si tak připadám. Kluci si musí vždycky vzít nějakou hračku. I když... za hračku považuju autíčko, medvěda,.... Ne, naši kluci vozí kouzelné hračky. Občas si říkám, že musíme vážně vypadat legračně. Vypravíme se třeba do Prahy, já se snažím kluky náležitě obléct, abysme nevypadali jako vandráci, takže hoši pak čekají na zastávce, navlečení do džínsů, svetříků, svátečních kšiltovek a Patrik si hrdě nese česko-anglický slovník, krbičku s jízdenkami nebo tlustou knihu jízdních řádů (ještě že mu zatím nikdo neukázal encyklopedii nebo Zlaté stránky) a Kuba mačká v ruce velkou baterku, štětec nebo lak na nehty. Ano, zrovna s jedním lakem jsme dneska absolvovali celý výlet. A nedokázala jsem mu ho vytrhnout z ruky, ani když spokojeně "fičel" na dráze. Po všech těch zázracích, co jsme ukázali všem spolucestujícím, už mě to nějak nevyvádí z míry. Spíš se vždycky kochám, copak že to Kubu zaujalo. Měli jsme hrozně dlouhé období (trvalo asi rok), kdy nosil všude jednu kostičku. Byla to jedna jediná malá žlutá kostka z Dupla. Nemohla mít jiný rozměr ani jinou barvu, neprošel by ani jiný druh stavebnice. Prostě jedna jediná malá žlutá z Dupla. Tenkrát jsme s kostičkou žili všichni. Jednu dobu nám to psali i lékaři do zpráv. Dneska se hrozně směju, když čtu : "Stále drží v ruce konkrétní žlutou kostku z lega-dupla, pokud zapomenou, nedá se utišit, až afekt. Nechce si hrát s jinými hračkami, musel by ji pustit. Kvůli tomu ztížená i základní péče, např. běžné stříhání nehtů na rukou." "Hry minimálně - drží trvale kostku v levé ruce." "Vázanost na specifickou hračku (žlutá kostička Dupla)." Tenkrát jsem ale měla spíš pocity, že nás mají všichni za blázny a že nám to píšou naschvál, aby všichni věděli. Ale kostička byla prostě člen rodiny a pro Kubu obrovský pocit jistoty, kterou si mohl stále nosit sebou. Nosil ji v levé ruce (pravou přeci jen potřeboval občas využít na pití, sebrání křupky atp.) a nosil jí všude. Jen tak doma, ven na procházku, k doktorům, večeřel s ní, koupání se musela kostka také účastnit a dokonce s ní Kuba i spal. A jestli jsme měli pocit, že v noci bude klid, tak jsme se šeredně pletli. Držel kostku silně i ve spánku. A pokud dokázal ruku uvolnit a "kamarádka Žlutá" mu vypadla, bylo zle. Okamžitě si to uvědomil a hned se vzbudil. Takže my jsme byli neustále ve střehu a všude jsme měli nachystané náhradní kostky (samozřejmě ty samé) a pokud mu jedna vypadla, my jsme museli být rychlejší než jeho postřeh a hned mu jí podat. Jenže bohužel se občas nezadařilo a nějakou tu kamarádku jsme ztratili nadobro. Zásoby jsme měli, což o to, ale i ty se začaly ztenčovat a kostky jsme najednou měli jen 4 a já po večerech přemýšlela, kde vzít nové a nemuset kvůli tomu kupovat celou stavebnici. Pak jsme se ale přestěhovali a Kuba se v novém prostředí krásně zabydlel a bylo mu tam natolik dobře, že jsme to poznali i my. Kuba pobíhal po bytě a nám se něco nezdálo. A pak jsme si toho všimli - Kuba netřepal ve vzduchu jen jednou rukou, ale oběma. Obě měl volné!!! A kostička? Odpočívala u televize. Při odchodu z domova jsme ale museli kostičku opět brát, protože venku přeci nebylo tak dobře. Tenkrát jsme byli rádi i za tohle. Kostka nám občas život i zatěžovala. Právě třeba při stříhání nehtů. V té době jsme stříhali jedině násilím a pro Kubu to bylo bohužel peklo. Postupem času ale Kuba začal zřejmě chápat, že i bez kostičky se obejde a stačilo mu, že měl všechny hezky v řadě srovnané na poličce a stále na ně mohl koukat. A když jsme šli ven? Ony na něj přeci počkají doma. Pak nastalo chvilku období ničeho. Prostě měl zase potřebu mít obě ruce volné. A teď? Nefixuje se již na žádnou konkrétní věc ( i když pastelky jsou asi na prvním místě), ale potřeba něco nosit v ruce se mu vrátila. A tak vždycky sáhne po něčem, co ho zrovna zaujme a můžeme vyrazit na výlet. Jen to jsou někdy věci, které by člověk u tříletého kluka vážně nečekal.

Jen tak .....

       Jak to, že někdy toho máme tolik, že bych potřebovala 48 hodinový den a pak jako bych neměla co dělat? Teda ne, že by se práce nenašla, ale ne taková ta důležitá a ostatní jsme se už naučili odsunovat. Takže jsem dneska dopoledne sice běhala po doktorech (chudák taťka - po noční hlídal až do půl 2), ale odpoledne jsme se vlastně jen váleli. Jasně, nenechám kluky jen tak se povalovat celé odpoledne, takže jsme malovali vodovkami, skládali obrázky, nějakou tu stavebnici, ale to je pro mě samozřejmě "oddychovka".

     Poslední dobou je to s klukama pohoda. Alespoň v nějakém ohledu. Paťula začal být hodně samostatný, takže ten se mi už jen chlubí s hotovým dílem. A Kuba? Jak jsem psala už minule, začal objevovat dost věcí, alespoň někde začal používat ruce, takže dneska bylo opět veselo. Samozřejmě ho nejvíc baví lít vodu do barviček, ale samozřejmě i přišel na to, jak malovat. A od minule si asi zapamatoval postup, takže poctivě namáčel štětec, hezky "vymáchal" v barvičce a pak vesele maloval. Dneska dokonce většinu času na papír. Ale myslím, že to nemá na jeho výkon s prstovými barvičkami. To jsem byla naprosto nadšená, jak krásně namáčí prsty v kelímkách a pak maluje prsty po papíře. Rychle jsem běžela pro kameru, protože tohle se nemusí opakovat. Když jsem měla dotočeno a kameru šla poctivě uklidit, Kuba opět stihl udělat něco nečekaného. Když jsem se otočila, stálo za mnou modré dítě. Ano, náš Kubula stihl za tu chviličku strčit do kelímku s modrou nejen prst, ale obě ruce i nos. Barvičku pak stihl olíznout a samozřejmě se potřeboval někde otřít. Ale kam?? Na tričku už byla přeci žlutá a červená. Na žluté zdi se modrá ták krásně vyjímá....

     Takových historek o aktivních dětech bych našla spoustu, ale všechny mají jeden pevný základ - COKOLIV BARVÍ, JE ÚŽASNÉ. Takže co u nás doma nesmí chybět? Vodovky, fixy, pastelky, voskovky, prstové barvičky a barvy na sklo. Barvy jsou táááák báječné.....

Všeho moc

     Posledních pár dní toho máme vážně nějak moc. Manžel má ranní, takže já od úterka stále běhám. Až o víkendu mě čeká troška odpočinku. I když tenhle týden jsme bez taťky i celou sobotu, takže až dnešek - neděle, je pro mě klidnější. A jak vypadá takový náš den se školkou a bez tatínka? Kuba vstává kolem páté (občas už ve 4, vyjímečně před 6), dělám mu kakao do lahvičky, aby nechal dospat Paťulu a ulehneme spolu ještě k pohádce. Paťula vstává kolem šesté a jeho první cesta vede do lednice. Ráno před školkou má povolený jen jogurt - ten zbaští, oblékne se (samozřejmě ho musím ještě upravit,  jinak by jel do školky se staženými tepláky a čouhajícím trikem i slipy), já mezi tím obléknu Kubulu, pak sebe a můžeme vyrazit. Patrik je po snídani, Kuba ráno snese jen kakao a na mě už nezbývá čas. Autobus do školky jede před sedmou, jednou přesedáme a ve školce jsme ve čtvrt na 8. Patrik už se zvládne převléknout sám, zato Kubu musím krotit. Každé ráno je stejné - před dveřmi do školky už si sundává čepici, vběhne doprostřed šatny, usadí se, chvilku počká, jestli mu zuju boty a během chvilky se již snaží dostat do "spodní" třídy, kam chodí zásadně na pastelky. Někdy ho od pastelek odnáším i pětkrát než se Patrik převlékne. Pak už ho jdeme odevzdat do "horní" třídy, kde si musí Kuba zase pro změnu alespoň šáhnout na auto - jedno konkrétní - zelený válec z Bořka stavitele. Pokud mám co probírat s Monikou a Šárkou (Patrikovy paní učitelky), Kuba má prostor si chvilku pohrát. Jinak ho musim ze třídy vynést. Ale hned na schodech se uklidní a zase jde vzorně dolů. Tam si opět počká, až ho obuju a nasazení čepice je znamení, že odcházíme. Patrik chodí první rok do speciální mateřské školky. V každé třídě je kolem 10 dětí a o ně se starají vždy dvě paní učitelky. Patrikovi se tam hrozně líbí a vyhovuje mu malý kolektiv. Bohužel ani tady nezapře náznaky autismu a větší kolektiv nesnese. Ze školky vezmu Kubu většinou ještě do obchodu, alespoň pro housky a snažím se ho naučit, že všude chodíme za ruku, po krámě se neběhá ani neskupuje, co nám padne pod ruku. Pak rychle na autobus, někdy ještě procházka a konečně domů. Tam dorazíme kolem deváté, chvilku si pohrajeme a pak se snažím fofrem uvařit, abysme se stihli najíst a po jedenácté už se znovu chystáme do školky. Tam jsme před dvanáctou - Kuba si opět musí projet celý svůj školkový rituál a můžeme vyrazit na cestu domů. V zimě jsme jezdili rovnou, teď když je hezky, tak se jdeme většinou projít a třeba na zmrzlinu. Klukům to zimní počasí moc nevyhovuje - oba jsou mrzutí, nervní, ukňouraní..... Teď na jaře je to už paráda. Všichni se těšíme na léto - už jen ta představa - žádné velké oblékání, natáhnout jen kraťasy nebo tepláky, tričko a hned jsme venku.

     Odpoledne počkáme chvilku než dorazí taťka z práce a pak už je to stejné - když je ošklivo, hrajeme si, zkoušíme úkoly, prostě něco vymýšlíme a když je hezky, tak razíme skoro každé odpoledne na hřiště. Tam už většinou čeká kamarádka se synem, takže má Patrik parťáka a oba řádí. Kubovi snad stačí jen to, že je venku. Už od loňska se ho snažím naučit prolézt celým dětským hradem, který je zakončený skluzavkou, kterou miluje, ale většinou skončíme u toho, že ho pouze vysazujeme na skluzavku. Ježdění ho baví. A dokonce ho baví jen koukat, jak se kloužou ostatní děti. Vlastně by asi vydržel celé odpoledne jen poposkakovat okolo skluzavky, občas si sednout a prohlédnout kamínky. Ale my se ho snažíme donutit i k něčemu víc - hrát si na písku, postavit bábovku, vykopat díru, lézt na hrad a houpat na takovém tom houpacím slonovi. Většinou se nechá jen vysadit a hned chce dolů. Možná ho to nezaujme nikdy, možná se jednou půjde sám a s radostí houpat. Kdo ví....

     Z hřiště chodíme domů většinou po šesté ( i to je pro kluky samozřejmě brzy, takže Kuba jde vždy s brekem), doma rychlá večeře, koupel a pak hurá do postýlek. To už je půl osmé a já se vrhám na úklid. Nejradši uklízím přes léto - skoro nejsme doma, takže není skoro co uklízet. Ale jak řikám - práce se najde vždycky. Hrozně mě pobavila jedna kapitola v knížce Jany Makovcové - Maminko, nezpívej. Konkrétně tyto věty: "Já nemyla okna ani nepamatuju. Vyprané nevyžehlené prádlo přetéká z koše a nevyprané taky. V prádelníku pusto, a kluci si proto nemají nestále co obléct." Vypadalo by to jako trapné opakování, ale bohužel o stavu naší domácnosti musím prohlásit to samé. Manželovy montérky a trička do práce jsem přestala žehlit už .... no to je hodně dávno. Stejně jako pyžama, povlečení a jakékoliv oblečení na doma. Snad kromě tepláků, které má Patrik do školky. Ale víte, na co jsem přišla??? Nežehlením jsme nezchudli ani se nesnížilo naše IQ. Takže to vlastně funguje. Prostě ústupky musíme dělat a je jen na člověku, jak je přijme.

     Jinak tenhle týden bylo opravdu veselo. Hned v úterý jsem se ráno zapotila a proběhla. Po cestě do školky jsme měli úraz. Kluci se jako obvykle předháněli, kdo že bude u vchodu dřív. Tentokrát vyhrál Paťula. Kuba pár metrů před školkou zakopl a spadl. Ruce ale stihl dát ještě statečně za záda, takže skončil rovnou na ústech. Ve školce jsem rychle předala Patrika (Monika byla hodná a přebrala si ho ještě oblečeného) a já jsem vyrazila s Kubou na pohotovost. Radši.Už jsem věděla, že měl natrženou kůži pod nosem a minimálně dvě ranky v puse. Naštěstí se nekonalo šití ani nic podobného, jen nepříjemné čištění asfaltu z pusy. A doktorka viděla to samé, co předtím já (naštěstí), takže - odřené čelo, nos, ruka a tržná ranka pod nosem, další v puse a přetržená horní uzdička. Ale Kubula měl spíš šok z toho, že se něco stalo než že by ho to nějak šíleně bolelo. Už večer se na mě smál jak měsíček na hnoji a ukazoval mi, jak se umí hezky dloubat v nose. A odpoledne už vlastně stavěl doma překážkovou dráhu a řádil. Ale je pravda, že po cestě do školky se mě držel jak klíště a našlapoval opatrně jako víla Amálka.

     Ve středu jsem byla s Kubulou u zápisu do školky. Měl by nastoupit do té samé jako chodí Patrik. Vlastně tady u nás ani jinou šanci nemáme. Ale nám se tam líbí, Kuba si za těch půl roku, co tam vodíme Patrika, už taky zvykl, takže jsem i ráda. Bohužel netuším, jak dopadneme. A vážně nebudu předbíhat a spekulovat, jestli půjde Kubula mezi děti už v září nebo až za rok. Rozhodnutí se dozvíme do 14 dnů, tak to už vydržíme.

    Od čtvrtka se už nedělo nic až tak neobvyklého. V pátek jsme jen byli na logopedii - chodíme tam s Patrikem už 2 roky a čas od času zkusíme, jak by tam reagoval Kuba. Bohužel ani tentokrát to nedopadlo slavně. Nevím proč, ale prostě prostředí logopedie se mu příčí. Musím ještě vysvětlit, že logopedii máme kousek od domu a ve stejné budově sídlí i neurolog a psychiatrička, kam s klukama taky chodíme. Neurologii jednoznačně nesnáší - dvakrát mu dělali EEG a Kuba má paměť na prostředí úplně neskutečnou, takže se nejradši vyhýbá celému domu. Před půl rokem jsme zkusili jít na psychiatrii s tím, že se rovnou ukážeme i paní logopedce. Bohužel to dopadlo nejhůř jak mohlo - Kuba zvracel, takže podle našeho měřítka vysoce stresová situace. Kubula se ale za poslední půl rok dost změnil (začli jsme používat obrázkovou metodu, vysadili jsme kravské mléko a nasadili vitamíny Super Nu-Thera - ale tohle všechno je na delší vyprávění a hlavně na samostatné kapitoly, tak snad zase jindy), dost se zklidnily jeho reakce na cizí prostředí, tak jsem se domluvila s paní doktorkou na psychiatrii, jestli bysme nemohli zkusit zajít k ní. Stejně ho chtěla v dohledné době vidět a pro nás to byla perfektní příležitost zkusit, jak moc se změnil. A klaplo to!!! Kuba sice zezačátku pláč zadržoval, vážně měl na krajíčku, ale nakonec se zadíval na obrázky v čekárně, dokonce si i pohrál. To už byla taková změna, že i paní doktorka kolem nás prošla po špičkách se slovy, ať se přesuneme do ordinace, jak nám to bude vyhovovat. Kupodivu stačilo Kubu vzít za ruku a jasně mu oznámit, ať se nebojí, že má paní doktorka hračky. Kuba opatrně nakoukl a pak už šlo vše perfektně. Hned skoukl hračky a vrhl se na zem - hrát si!!! Proč že tak zdůrazňuju hraní? Před půl rokem nevzal Kuba do ruky žádnou hračku. Cokoliv letělo velkým obloukem přes celou místnost. Prostě jen ležel, pil čaj z lahvičky a nejradši sledoval pohádky. Dnes?? Kuba ví, že autíčko jezdí, mašinka také, letadlo létá, dinosauři skáčou a křičí a s balónky se hází. Pro ostatní rodiče a děti běžná věc, pro nás něco naprosto úžasného. Paní doktorka sama žasla se slovy, že se Kuba vážně posunul úplně jinam a že ten pokrok je skvělý. Kéž by to tak šlo dál. Bohužel ne ve všem se nám tak daří. Třeba s nočníkem jsme totálně vybouchli. Ve dvou letech začal Kuba chodit doma na nočník a ve dvou a půl se dokonce naučil spát bez pleny. A vše fungovalo perfektně. Už jsme se jen těšili, jak ho začneme na jaře učit chodit i ven bez pleny. Naše plány se samozřejmě opět zvrtly a vše je jinak. Opět máme pleny celý den. Ale nevzdáváme to a začínáme Kubu pomalu opět učit na nočník alespoň doma přes den. Abych se vrátila na začátek - po zkušenosti z psychiatrie jsem chtěla vyzkoušet i logopedii. Z onoho domu už měl přeci i pozitivní zkušenost, tak třeba by to šlo i na logopedii - dveře jsou přeci hned vedle. V čekárně si opět v klidu hrál, dokoce mi i složil pěnové puzzle, ale jakmile se otevřely dveře na logopedii, bylo zle. Takže tenhle pokus nevyšel, ale brzy to zkusíme znovu.

     Kuba taky začal rabovat. V jeho 3 letech jsme museli z jeho dosahu vyklidit tužky, drobnosti - prostě vše, co může létat nebo jakkoliv znečistit byt. Ale i tak se mu kolikrát zadaří a my máme doma sajgon. Zrovna v sobotu se nám dařilo. Večer před koupáním mi manžel přišel oznámit, že máme pohromu v posteli. Hrozně jsem se smála, když jsem pouze na manželově polovině postele našla perfektně nadrcené brambůrky. Po půl hodině mě smích přešel. Kuba přišel opět z ložnice, ale celý mokrý - tričko i hlavu. Hned jsem věděla, že je někde pohroma. Tentokrát se smál manžel. Na mojí polovině byl vylitý celý nočník. Uklízení následků je někdy za trest, ale ano, my už se takovým situacím jen smějeme. A proč taky ne? Vyřešíme snad něco rozčilováním?

Nouzový režim

     Včera bylo parádně. Na oběd dorazila návštěva, ugrilovali jsme si k obědu masíčko a kluci řádili - spokojení, že tu mají babičku se strejdou. Večer jsme sice padli všichni únavou, ale spokojení. Zato dnešní ráno!!!

     Jen co jsem otevřela oči, věděla jsem, že dnešek bude jedna velká krize. Hlava - třeští.... migréna - a šílená!!! A manžel jde zrovna dneska pomáhat kamarádovi stěhovat. Samozřejmě, jako naschvál. Bolesti se stupňují, takže dneska nasazuji nouzový režim - dneska uvařím rychlovku. Ještě že jsme měli doma květák. Polévka i mozeček jsou hned - Patrik jí obojí a Kuba snědl kupodivu polévku i brambory (samozřejmě už bez květáku, ale i tak je to úspěch) - nějak se nám poslední dny zase daří. Před obědem jsme pustili pohádky a pokusila jsem se kluky udržet v klidu a po obědě jsem se pokusila je zabavit... Zadařilo se!!! Zítra je velikonoční pondělí? Obarvíme vejce!!! Cokoliv kulatého milují a barvy taktéž. Sice jsem zapomněla, jak je občas vyčerpávající Patrikovi něco vysvětlit, ale nakonec jsme zvládli, kluci se bavili, byli hodní a spokojení. Zadařilo se. (žluté vejce je Kubovo a modré Paťkovo)

     Teď už jen počkat na tatínka a nedá se nic dělat, ale dneska budu sobecká. Hned jak dorazí, jdu si lehnout. Naštěstí má Michal pochopení. Kuba nakonec usnul se mnou a tak se chlapi sbalili a šli se proběhnout ven. Hodinka klidu a jak pomohla.

                                                                                                                                      

Tři chlapi pohromadě

     Tak dnes jsem hned ráno musela vyrazit na vyšetření, takže starost o domácnost i o kluky zůstala na manželovi. Samozřejmě, jako chlap to vyřešil po svém, ale hlavně, že to všichni tři zvládli. Co se dělo celé dopoledne snad radši anio nechci vědět, protože z pokojíčku stihli udělat kůlničku na dříví a když jsem se objevila ve dveřích, tak si zrovna servírovali oběd. Přivřela jsem oči a jsem spokojená, že jsem si vše důležité mohla oběhnout sama. Na talíři totiž dětem zářil brambor a párek. Pro mě jako oběd nepřijatelné, ale kluci museli být šťastní, že se staral dneska jen tatínek. Oba párky milují. Kuba by na nich mohl být živ neustále. Stejně jako spousta autistů má velice omezený výběr potravin. Na spočítání by mi snad stačili prsty na dvou rukách. A mezi nejoblíbenější patří právě párek a pak paštika. Ale i v případě jeho nejoblíbenějších jídel musí mít vše svůj řád. Párky musí být svlíkací, ohřívat musíme v hrnci s vodou a na talíř pak patří dvě nožičky, trocha kečupu a krajíček chleba bez kůrky. Z párku musíme ještě vždy okousat šlupku, párek namočit do kečupu a na ten "nalípnout" kousek chleba. Kolikrát já jsem to zkoušela a podstrčila mu jen chleba, aby si ukousl??? Nenachytáme ho asi nikdy. Stejně tak ho nenachytáme ani s chlebem s paštikou. Vždy, když má na něj chuť, odvede nás k lednici, natáhne naši ruku, abysme otevřeli lednici a z té si pak sám vyndá Májku (jinou samozřejmě nepozří). Tu mi položí na kuchyňskou linku a oči zvedne směrem k chlebníku a hezky si počká, až vyndám jeden krajíček. To pak musím oříznout kůrku a namažu. Když mám skoro hotovo, Kuba už běží napřed do pokojíku, kde má svůj stoleček se židličkou. Pevný řád na stolování se nám nějak nezadařilo ještě nacvičit. Snaha byla a proběhlo už několik pokusů, jenže pokaždé to skončilo stejně. Vždy se vrátíme zpět ke "Kubovým zvyklostem" a on jí po svém. Sice má svůj stolek a židli, ale židličku vždycky před jídlem položí a usedne na stolek. Talíř s jídlem pak musím položit vedle něj a můžu začít krmit. Někomu asi přijde, že jsme v tomhle ohledu hodně benevoletní, ale v tomto případě musíme. Bohužel, každá naše snaha naučit Kubu stolovat v kuchyni, na židli a hlavně u stolu, skončila stejně. Kuba se zatvrdí a přestane jíst úplně. A to jsme si prožili už několikrát. Vloni na podzim vydržel nejíst 8 dní a nikomu bych to nikdy nepřála. Zhubl přes kilo (už tak má ve 3 letech na výšku 103 cm necelých 15 kilo), chodil jako mátoha, div že skrz něj nebylo vidět. Takže jsme nakonec rádi za každé jídlo, které sní, i když při tom sedí na stole nebo vyjímečně, když jí v kuchyni, tak se usadí pod stolem. A co se týče hlavních jídel - nikdy nesní vše. Vždycky jen přílohu. Naštěstí sem patří knedlíky, těstoviny, rýže i brambory. Takže dnes vlastně slavil tatínek s hvězdným obědem úspěchy. Kuba jako obvykle musel jíst přílohu - brambor, ale párek by na talíři samozřejmě nenechal, takže dneska snědl celý oběd!!!

     Odpoledne si šel manžel připravit maso na naložení - zítra přijde na oběd návštěva a já opět nevěřila vlastním očím. Dřív než si stihl vše připravit, Kuba už držel v ruce paličku na maso a vesele tloukl do kuchyňské linky. Ještě že jsme zatím nestihli vyměnit desku. Ale na druhou stranu..... před pár měsíci by paličku ani nevzal do ruky. A dnes nám krásně ukázal, že moc dobře ví, k čemu slouží. Vůbec mám z něj poslední dobou radost. Ví, k čemu slouží která hračka, dokonce už přišel na to, že ovladačem zapne televizi, do myčky patří jarové tablety, dokonce i bačkůrky se snaží nasadit na nohy. Občas to všechno ale nějak pomotá a pak je u nás hotový sajgon. Vidlička neletí do dřezu, ale Kájovi do klece, tableta do myčky přistane v konvici s čajem a drobečky nalezené pod stolem neskončí v koši, ale v hrnci s omáčkou.

     Nevím proč, ale zrovna jsem si vzpomněla na úžasnou knížku Mé dítě má autismus a Mé dítě má autismus - příběh pokračuje, kterou napsala Perchta Kazi Pátá. Tímto bych chtěla obě knížky vychválit. Obě jsem přečetla jedním dechem a obě mě zaujaly a některé příběhy velice pobavily. Postupem času zjišťuji, že příhody, které mě nejvíc rozesmály, se začínají objevovat i v našem životě. Hrozně jsem se bavila, když malý Matyášek z knížky po nácviku obouvání a zouvání doma, začal toto praktikovat všude. No představa, jak se zouvá v autobuse, v nákupním centru - tenkrát jsem se vážně neudržela. A jak je to u nás? Pro Kubu je důležitá čepice. Takže pokud odcházíme ven, bez čepice na hlavě nám Kuba nepřekročí práh. A tím zábavná cesta začíná. Dojdeme na autobusovou zastávku - Kuba mi už podává kšiltovku a usedá na lavičku. Když ho zvednu se slovy, že už autobus jede, čepici musíme opět nasadit. V autobuse opět sundáváme. Vrácení čepice už znamená, že jakmile autobus zastaví na nejbližší zastávce, vystupujeme. A takhle pokračujeme celou cestu - čepici sundáváme a nandáváme všude - ve školce, k obchodě, na hřišti, na úřadu, dokonce i při dvouminutové zastávce v trafice. Tak si tak říkám, že je možná líp, že si ještě víc než jen tu čepici neumí sundat.