Tři chlapi pohromadě

     Tak dnes jsem hned ráno musela vyrazit na vyšetření, takže starost o domácnost i o kluky zůstala na manželovi. Samozřejmě, jako chlap to vyřešil po svém, ale hlavně, že to všichni tři zvládli. Co se dělo celé dopoledne snad radši anio nechci vědět, protože z pokojíčku stihli udělat kůlničku na dříví a když jsem se objevila ve dveřích, tak si zrovna servírovali oběd. Přivřela jsem oči a jsem spokojená, že jsem si vše důležité mohla oběhnout sama. Na talíři totiž dětem zářil brambor a párek. Pro mě jako oběd nepřijatelné, ale kluci museli být šťastní, že se staral dneska jen tatínek. Oba párky milují. Kuba by na nich mohl být živ neustále. Stejně jako spousta autistů má velice omezený výběr potravin. Na spočítání by mi snad stačili prsty na dvou rukách. A mezi nejoblíbenější patří právě párek a pak paštika. Ale i v případě jeho nejoblíbenějších jídel musí mít vše svůj řád. Párky musí být svlíkací, ohřívat musíme v hrnci s vodou a na talíř pak patří dvě nožičky, trocha kečupu a krajíček chleba bez kůrky. Z párku musíme ještě vždy okousat šlupku, párek namočit do kečupu a na ten "nalípnout" kousek chleba. Kolikrát já jsem to zkoušela a podstrčila mu jen chleba, aby si ukousl??? Nenachytáme ho asi nikdy. Stejně tak ho nenachytáme ani s chlebem s paštikou. Vždy, když má na něj chuť, odvede nás k lednici, natáhne naši ruku, abysme otevřeli lednici a z té si pak sám vyndá Májku (jinou samozřejmě nepozří). Tu mi položí na kuchyňskou linku a oči zvedne směrem k chlebníku a hezky si počká, až vyndám jeden krajíček. To pak musím oříznout kůrku a namažu. Když mám skoro hotovo, Kuba už běží napřed do pokojíku, kde má svůj stoleček se židličkou. Pevný řád na stolování se nám nějak nezadařilo ještě nacvičit. Snaha byla a proběhlo už několik pokusů, jenže pokaždé to skončilo stejně. Vždy se vrátíme zpět ke "Kubovým zvyklostem" a on jí po svém. Sice má svůj stolek a židli, ale židličku vždycky před jídlem položí a usedne na stolek. Talíř s jídlem pak musím položit vedle něj a můžu začít krmit. Někomu asi přijde, že jsme v tomhle ohledu hodně benevoletní, ale v tomto případě musíme. Bohužel, každá naše snaha naučit Kubu stolovat v kuchyni, na židli a hlavně u stolu, skončila stejně. Kuba se zatvrdí a přestane jíst úplně. A to jsme si prožili už několikrát. Vloni na podzim vydržel nejíst 8 dní a nikomu bych to nikdy nepřála. Zhubl přes kilo (už tak má ve 3 letech na výšku 103 cm necelých 15 kilo), chodil jako mátoha, div že skrz něj nebylo vidět. Takže jsme nakonec rádi za každé jídlo, které sní, i když při tom sedí na stole nebo vyjímečně, když jí v kuchyni, tak se usadí pod stolem. A co se týče hlavních jídel - nikdy nesní vše. Vždycky jen přílohu. Naštěstí sem patří knedlíky, těstoviny, rýže i brambory. Takže dnes vlastně slavil tatínek s hvězdným obědem úspěchy. Kuba jako obvykle musel jíst přílohu - brambor, ale párek by na talíři samozřejmě nenechal, takže dneska snědl celý oběd!!!

     Odpoledne si šel manžel připravit maso na naložení - zítra přijde na oběd návštěva a já opět nevěřila vlastním očím. Dřív než si stihl vše připravit, Kuba už držel v ruce paličku na maso a vesele tloukl do kuchyňské linky. Ještě že jsme zatím nestihli vyměnit desku. Ale na druhou stranu..... před pár měsíci by paličku ani nevzal do ruky. A dnes nám krásně ukázal, že moc dobře ví, k čemu slouží. Vůbec mám z něj poslední dobou radost. Ví, k čemu slouží která hračka, dokonce už přišel na to, že ovladačem zapne televizi, do myčky patří jarové tablety, dokonce i bačkůrky se snaží nasadit na nohy. Občas to všechno ale nějak pomotá a pak je u nás hotový sajgon. Vidlička neletí do dřezu, ale Kájovi do klece, tableta do myčky přistane v konvici s čajem a drobečky nalezené pod stolem neskončí v koši, ale v hrnci s omáčkou.

     Nevím proč, ale zrovna jsem si vzpomněla na úžasnou knížku Mé dítě má autismus a Mé dítě má autismus - příběh pokračuje, kterou napsala Perchta Kazi Pátá. Tímto bych chtěla obě knížky vychválit. Obě jsem přečetla jedním dechem a obě mě zaujaly a některé příběhy velice pobavily. Postupem času zjišťuji, že příhody, které mě nejvíc rozesmály, se začínají objevovat i v našem životě. Hrozně jsem se bavila, když malý Matyášek z knížky po nácviku obouvání a zouvání doma, začal toto praktikovat všude. No představa, jak se zouvá v autobuse, v nákupním centru - tenkrát jsem se vážně neudržela. A jak je to u nás? Pro Kubu je důležitá čepice. Takže pokud odcházíme ven, bez čepice na hlavě nám Kuba nepřekročí práh. A tím zábavná cesta začíná. Dojdeme na autobusovou zastávku - Kuba mi už podává kšiltovku a usedá na lavičku. Když ho zvednu se slovy, že už autobus jede, čepici musíme opět nasadit. V autobuse opět sundáváme. Vrácení čepice už znamená, že jakmile autobus zastaví na nejbližší zastávce, vystupujeme. A takhle pokračujeme celou cestu - čepici sundáváme a nandáváme všude - ve školce, k obchodě, na hřišti, na úřadu, dokonce i při dvouminutové zastávce v trafice. Tak si tak říkám, že je možná líp, že si ještě víc než jen tu čepici neumí sundat.