Všeho moc

     Posledních pár dní toho máme vážně nějak moc. Manžel má ranní, takže já od úterka stále běhám. Až o víkendu mě čeká troška odpočinku. I když tenhle týden jsme bez taťky i celou sobotu, takže až dnešek - neděle, je pro mě klidnější. A jak vypadá takový náš den se školkou a bez tatínka? Kuba vstává kolem páté (občas už ve 4, vyjímečně před 6), dělám mu kakao do lahvičky, aby nechal dospat Paťulu a ulehneme spolu ještě k pohádce. Paťula vstává kolem šesté a jeho první cesta vede do lednice. Ráno před školkou má povolený jen jogurt - ten zbaští, oblékne se (samozřejmě ho musím ještě upravit,  jinak by jel do školky se staženými tepláky a čouhajícím trikem i slipy), já mezi tím obléknu Kubulu, pak sebe a můžeme vyrazit. Patrik je po snídani, Kuba ráno snese jen kakao a na mě už nezbývá čas. Autobus do školky jede před sedmou, jednou přesedáme a ve školce jsme ve čtvrt na 8. Patrik už se zvládne převléknout sám, zato Kubu musím krotit. Každé ráno je stejné - před dveřmi do školky už si sundává čepici, vběhne doprostřed šatny, usadí se, chvilku počká, jestli mu zuju boty a během chvilky se již snaží dostat do "spodní" třídy, kam chodí zásadně na pastelky. Někdy ho od pastelek odnáším i pětkrát než se Patrik převlékne. Pak už ho jdeme odevzdat do "horní" třídy, kde si musí Kuba zase pro změnu alespoň šáhnout na auto - jedno konkrétní - zelený válec z Bořka stavitele. Pokud mám co probírat s Monikou a Šárkou (Patrikovy paní učitelky), Kuba má prostor si chvilku pohrát. Jinak ho musim ze třídy vynést. Ale hned na schodech se uklidní a zase jde vzorně dolů. Tam si opět počká, až ho obuju a nasazení čepice je znamení, že odcházíme. Patrik chodí první rok do speciální mateřské školky. V každé třídě je kolem 10 dětí a o ně se starají vždy dvě paní učitelky. Patrikovi se tam hrozně líbí a vyhovuje mu malý kolektiv. Bohužel ani tady nezapře náznaky autismu a větší kolektiv nesnese. Ze školky vezmu Kubu většinou ještě do obchodu, alespoň pro housky a snažím se ho naučit, že všude chodíme za ruku, po krámě se neběhá ani neskupuje, co nám padne pod ruku. Pak rychle na autobus, někdy ještě procházka a konečně domů. Tam dorazíme kolem deváté, chvilku si pohrajeme a pak se snažím fofrem uvařit, abysme se stihli najíst a po jedenácté už se znovu chystáme do školky. Tam jsme před dvanáctou - Kuba si opět musí projet celý svůj školkový rituál a můžeme vyrazit na cestu domů. V zimě jsme jezdili rovnou, teď když je hezky, tak se jdeme většinou projít a třeba na zmrzlinu. Klukům to zimní počasí moc nevyhovuje - oba jsou mrzutí, nervní, ukňouraní..... Teď na jaře je to už paráda. Všichni se těšíme na léto - už jen ta představa - žádné velké oblékání, natáhnout jen kraťasy nebo tepláky, tričko a hned jsme venku.

     Odpoledne počkáme chvilku než dorazí taťka z práce a pak už je to stejné - když je ošklivo, hrajeme si, zkoušíme úkoly, prostě něco vymýšlíme a když je hezky, tak razíme skoro každé odpoledne na hřiště. Tam už většinou čeká kamarádka se synem, takže má Patrik parťáka a oba řádí. Kubovi snad stačí jen to, že je venku. Už od loňska se ho snažím naučit prolézt celým dětským hradem, který je zakončený skluzavkou, kterou miluje, ale většinou skončíme u toho, že ho pouze vysazujeme na skluzavku. Ježdění ho baví. A dokonce ho baví jen koukat, jak se kloužou ostatní děti. Vlastně by asi vydržel celé odpoledne jen poposkakovat okolo skluzavky, občas si sednout a prohlédnout kamínky. Ale my se ho snažíme donutit i k něčemu víc - hrát si na písku, postavit bábovku, vykopat díru, lézt na hrad a houpat na takovém tom houpacím slonovi. Většinou se nechá jen vysadit a hned chce dolů. Možná ho to nezaujme nikdy, možná se jednou půjde sám a s radostí houpat. Kdo ví....

     Z hřiště chodíme domů většinou po šesté ( i to je pro kluky samozřejmě brzy, takže Kuba jde vždy s brekem), doma rychlá večeře, koupel a pak hurá do postýlek. To už je půl osmé a já se vrhám na úklid. Nejradši uklízím přes léto - skoro nejsme doma, takže není skoro co uklízet. Ale jak řikám - práce se najde vždycky. Hrozně mě pobavila jedna kapitola v knížce Jany Makovcové - Maminko, nezpívej. Konkrétně tyto věty: "Já nemyla okna ani nepamatuju. Vyprané nevyžehlené prádlo přetéká z koše a nevyprané taky. V prádelníku pusto, a kluci si proto nemají nestále co obléct." Vypadalo by to jako trapné opakování, ale bohužel o stavu naší domácnosti musím prohlásit to samé. Manželovy montérky a trička do práce jsem přestala žehlit už .... no to je hodně dávno. Stejně jako pyžama, povlečení a jakékoliv oblečení na doma. Snad kromě tepláků, které má Patrik do školky. Ale víte, na co jsem přišla??? Nežehlením jsme nezchudli ani se nesnížilo naše IQ. Takže to vlastně funguje. Prostě ústupky musíme dělat a je jen na člověku, jak je přijme.

     Jinak tenhle týden bylo opravdu veselo. Hned v úterý jsem se ráno zapotila a proběhla. Po cestě do školky jsme měli úraz. Kluci se jako obvykle předháněli, kdo že bude u vchodu dřív. Tentokrát vyhrál Paťula. Kuba pár metrů před školkou zakopl a spadl. Ruce ale stihl dát ještě statečně za záda, takže skončil rovnou na ústech. Ve školce jsem rychle předala Patrika (Monika byla hodná a přebrala si ho ještě oblečeného) a já jsem vyrazila s Kubou na pohotovost. Radši.Už jsem věděla, že měl natrženou kůži pod nosem a minimálně dvě ranky v puse. Naštěstí se nekonalo šití ani nic podobného, jen nepříjemné čištění asfaltu z pusy. A doktorka viděla to samé, co předtím já (naštěstí), takže - odřené čelo, nos, ruka a tržná ranka pod nosem, další v puse a přetržená horní uzdička. Ale Kubula měl spíš šok z toho, že se něco stalo než že by ho to nějak šíleně bolelo. Už večer se na mě smál jak měsíček na hnoji a ukazoval mi, jak se umí hezky dloubat v nose. A odpoledne už vlastně stavěl doma překážkovou dráhu a řádil. Ale je pravda, že po cestě do školky se mě držel jak klíště a našlapoval opatrně jako víla Amálka.

     Ve středu jsem byla s Kubulou u zápisu do školky. Měl by nastoupit do té samé jako chodí Patrik. Vlastně tady u nás ani jinou šanci nemáme. Ale nám se tam líbí, Kuba si za těch půl roku, co tam vodíme Patrika, už taky zvykl, takže jsem i ráda. Bohužel netuším, jak dopadneme. A vážně nebudu předbíhat a spekulovat, jestli půjde Kubula mezi děti už v září nebo až za rok. Rozhodnutí se dozvíme do 14 dnů, tak to už vydržíme.

    Od čtvrtka se už nedělo nic až tak neobvyklého. V pátek jsme jen byli na logopedii - chodíme tam s Patrikem už 2 roky a čas od času zkusíme, jak by tam reagoval Kuba. Bohužel ani tentokrát to nedopadlo slavně. Nevím proč, ale prostě prostředí logopedie se mu příčí. Musím ještě vysvětlit, že logopedii máme kousek od domu a ve stejné budově sídlí i neurolog a psychiatrička, kam s klukama taky chodíme. Neurologii jednoznačně nesnáší - dvakrát mu dělali EEG a Kuba má paměť na prostředí úplně neskutečnou, takže se nejradši vyhýbá celému domu. Před půl rokem jsme zkusili jít na psychiatrii s tím, že se rovnou ukážeme i paní logopedce. Bohužel to dopadlo nejhůř jak mohlo - Kuba zvracel, takže podle našeho měřítka vysoce stresová situace. Kubula se ale za poslední půl rok dost změnil (začli jsme používat obrázkovou metodu, vysadili jsme kravské mléko a nasadili vitamíny Super Nu-Thera - ale tohle všechno je na delší vyprávění a hlavně na samostatné kapitoly, tak snad zase jindy), dost se zklidnily jeho reakce na cizí prostředí, tak jsem se domluvila s paní doktorkou na psychiatrii, jestli bysme nemohli zkusit zajít k ní. Stejně ho chtěla v dohledné době vidět a pro nás to byla perfektní příležitost zkusit, jak moc se změnil. A klaplo to!!! Kuba sice zezačátku pláč zadržoval, vážně měl na krajíčku, ale nakonec se zadíval na obrázky v čekárně, dokonce si i pohrál. To už byla taková změna, že i paní doktorka kolem nás prošla po špičkách se slovy, ať se přesuneme do ordinace, jak nám to bude vyhovovat. Kupodivu stačilo Kubu vzít za ruku a jasně mu oznámit, ať se nebojí, že má paní doktorka hračky. Kuba opatrně nakoukl a pak už šlo vše perfektně. Hned skoukl hračky a vrhl se na zem - hrát si!!! Proč že tak zdůrazňuju hraní? Před půl rokem nevzal Kuba do ruky žádnou hračku. Cokoliv letělo velkým obloukem přes celou místnost. Prostě jen ležel, pil čaj z lahvičky a nejradši sledoval pohádky. Dnes?? Kuba ví, že autíčko jezdí, mašinka také, letadlo létá, dinosauři skáčou a křičí a s balónky se hází. Pro ostatní rodiče a děti běžná věc, pro nás něco naprosto úžasného. Paní doktorka sama žasla se slovy, že se Kuba vážně posunul úplně jinam a že ten pokrok je skvělý. Kéž by to tak šlo dál. Bohužel ne ve všem se nám tak daří. Třeba s nočníkem jsme totálně vybouchli. Ve dvou letech začal Kuba chodit doma na nočník a ve dvou a půl se dokonce naučil spát bez pleny. A vše fungovalo perfektně. Už jsme se jen těšili, jak ho začneme na jaře učit chodit i ven bez pleny. Naše plány se samozřejmě opět zvrtly a vše je jinak. Opět máme pleny celý den. Ale nevzdáváme to a začínáme Kubu pomalu opět učit na nočník alespoň doma přes den. Abych se vrátila na začátek - po zkušenosti z psychiatrie jsem chtěla vyzkoušet i logopedii. Z onoho domu už měl přeci i pozitivní zkušenost, tak třeba by to šlo i na logopedii - dveře jsou přeci hned vedle. V čekárně si opět v klidu hrál, dokoce mi i složil pěnové puzzle, ale jakmile se otevřely dveře na logopedii, bylo zle. Takže tenhle pokus nevyšel, ale brzy to zkusíme znovu.

     Kuba taky začal rabovat. V jeho 3 letech jsme museli z jeho dosahu vyklidit tužky, drobnosti - prostě vše, co může létat nebo jakkoliv znečistit byt. Ale i tak se mu kolikrát zadaří a my máme doma sajgon. Zrovna v sobotu se nám dařilo. Večer před koupáním mi manžel přišel oznámit, že máme pohromu v posteli. Hrozně jsem se smála, když jsem pouze na manželově polovině postele našla perfektně nadrcené brambůrky. Po půl hodině mě smích přešel. Kuba přišel opět z ložnice, ale celý mokrý - tričko i hlavu. Hned jsem věděla, že je někde pohroma. Tentokrát se smál manžel. Na mojí polovině byl vylitý celý nočník. Uklízení následků je někdy za trest, ale ano, my už se takovým situacím jen smějeme. A proč taky ne? Vyřešíme snad něco rozčilováním?