Tak minulý měsíc jsem tomu tady moc nedala, ale všechno se nám doma seběhlo nějak moc rychle a na poslední chvíli jsme se rozhodli pro dovolenou v Itálii. Takže vše zařídit, oběhat, zabalit a mohli jsme vyrazit. A kromě dovolené se u nás událo i dost jiných změn, bohužel už ne tak veselých.
Je to asi 3 týdny zpátky, co jsem měla pocit, že všechno naše snažení je naprosto marné. Po těch všech zdarech s úkoly a obrázky se najednou Kubula "zasekl" a přestal cokoliv dělat. Takže k úkolu jsme ho nedostali ani náhodou, obrázky musely zůstávat pevně přilepeny na svých páskách, přestal i používat slabiky, hračky házel za hlavu a opět se vrátil ke svému polehávání, pití čaje a sledování pohádek. Vím, že vývoj autíků je skokový a může se stát prakticky cokoliv, ale tohle mě vážně dostalo. I to byl asi impuls k tomu, abychom narychlo zařídili dovolenou.
Stejně jako vloni jsme se rozhodli pro Bibione. Tentokrát jsme vyrazili společně s babičkou, takže pro Páťu dvojnásobná radost. Pojede k moři a ještě s milovanou babičkou. Už několik dní před odjezdem jsme poslouchali, že se těší k moři a že vezme babičku na pizzu a na zmrzlinu. Kuba sice asi netušil, co se bude dít, ale já se těšila za něj. Nikdy nezapomenu na to, jak tam byl spokojený, šťastný a jak si tam vše užíval. A myslím, že je to docela logické - miluje vodu a teplo. Takže brouzdání v moři se sluníčkem v zádech musí být prostě to ideální. Vzhledem k tomu, že nemáme auto ani si netroufneme na letadlo, jeli jsme opět autobusem. A kluci nezklamali. Stejně jako před rokem zvládli cestu prakticky bez problémů. Jasně, perfektní vše být nemůže, to by nebylo zřejmě ani se zdravými dětmi v tomhle věku, ale prostě jsme to zvládli a kluky přepravili na místo.
A nezklamal ani Kuba při příjezdu. Vzhledem k tomu, že jsme se již přesvědčili, jakou má perfektní orientaci a paměť, čekala jsem, co se bude dít, když dorazí po roce na stejné místo. Myslím, že okamžitě pochopil, co se děje a kde jsme. Probral se ještě při cestě, takže jsem čekala spíš nervozitu, kňourání a s tím spojené další problémy. Stal se ale pravý opak - Kuba vykoukl z okýnka, zřejmě zjistil, že jsme úplně jinde a začal se rozhlížet. Všude okolo typické Italské domky, palmy a v tu ránu byl Kubula v sedmém nebi. Usmíval se a usmíval a jeho úsměv nebral konce. A můj samozřejmě taky. Věděla jsem, že máme vyhráno a dovolená zafunguje. Po chvíli cesty jsme zastavili u vily, kde jsme měli být ubytováni (samozřejmě to byla ta samá vila jako vloni) a Kuba už s jistotou zamířil na zahradu a k bazénu. Ano, teď už jsem měla jistotu, že si pamatuje a moc dobře ví. Ale přeci jen jsem chtěla mít stoprocentní jistotu nebo možná spíš Kubu ještě vyzkoušet a při první procházce jsme nechali Kubu vyrazit jako prvního. Jen ať si jde, kam ho srdce a paměť táhnou. Ani tentokrát nezklamal. S naprosto jistotou zamířil na náměstí k fontánkám a odtud k moři. Kuba má prostě pamatováka jak hrom!!!
A co že jsme v Itálii dělali? Prostě si jen užívali. Nebo jsme se spíš hlavně snažili, aby si užívali kluci. Takže manžel běhal pravidelně ráno s Kubou na vycházky, protože i když vstával v 5 jako doma, vždycky ho to prvně táhlo ven. Dopoledne jsme někde pobíhali, většinou jsme se stihli dostat i k moři, pak zpátky do apartmánu na siestu - uvařit, poobědvat a odpočinek a odpoledne zase k moři nebo třeba na procházku, na kola, na zmrzlinu a večer jsme se zvládli podívat i do Lunaparku. Taky jsme si udělali výlet do Guilliverlandu. Takže jak to vše shrnout? Myslím, že se vše zadařilo podle očekávání, kluci si moře užili, sluníčko nám všem určitě prospělo a hlavně jsme zvrátili Patrikovy loňské vzpomínky na dovolenou. Ten si vloni rozhodně neužíval jako bráška. Po třech dnech chudák ulehl a vypadalo to na úpal. Až doma se zjistilo, že má zápal plic. Po dalších vyšetřeních se přišlo na to, že se v něm choroba musela klubat už dýl a taky už měl tenkrát zřejmě astma. Jen se to nevědělo, nebral žádné léky a změna klimatu asi udělala své. Letos jsme jeli k moři již s vědomím, že máme malého astmatika, musí brát pravidelně léky a v takovém případě by mu moře mělo spíš prospět. Nevím, jestli mu udělalo vyloženě dobře z lékařského hlediska, ale jako dítě byl prostě spokojený, loňská choroba je zapomenuta (i když se během pobytu několikrát ujistil, že je zdravý a nemusí do nemocnice) a ještě teď všem na potkání vesele vypráví, že byl u moře a co všechno tam zažil. A my jako rodiče?? Jsme naprosto spokojení, že vše klaplo, nekonala se žádná katastrofa a my jsme mohli tuhle radost dětem dopřát. Protože kdo ví, jak to bude třeba za rok?
Žádné komentáře:
Okomentovat