Prázdniny

       Tak nám před týdnem začaly prázdniny a u nás jako obvykle hekticky. Pár dní před koncem školního roku jsme byli s Patrikem na kontrole na psychiatrii. Už od minulé návštěvy jsme byly s naší doktorkou dohodnuté, že zkusíme Ptrikovi nasadit Stratteru, což je jeden z řady léků na zklidnění a udržení pozornosti. A Patrik s jeho silným ADHD prostě nějaké usměrnění potřebuje. Zároveň už ale máme z dřívějška zkušenosti, že Patrik reaguje na všechny léky velice rychle a občas docela drasticky. A tak jsme se vrhli po hlavě do dalšího pokusu, protože mým velkým přáním je vysadit Risperdal, který bere Patrik teď. Když jsme ho před skoro dvěma lety nasadili, účinek byl naprosto perfektní, ale Paťula, který má už tak sklony být silnější, po něm začal hrozně nabírat. Za ty dva roky má skoro o 10 kilo víc (přitom ho chuděru držíme, co to jde) a já bych nerada, aby jednou vypadal jak kulička a už mu od toho nedokázal nikdo pomoct. Takže jsem se vlastně na Stratteru těšila. Zároveň ale bála, abychom nedopadli třeba jako při pokusu nasazení Rittalinu. Tahle zkouška byla tenkrát hodně těžká. Patrik byl naprosto nezvladatelný, měl šílené záchvaty vzteku, ale i smíchu a měl hroznou potřebu vybít energii, takže celý den lítal, do všeho mlátil (i do nás), všechno boural a neskutečně křičel. 

     Strattera je přeci jen nakonec lepší, ale první dny nebyly až tak veselé a přesvědčivé, že zrovna tohle zabere. Po prvním týdnu začal mít Patrik záchvaty vzteku. Vždycky zůstal stát na místě, svíjel se, mlátil kolem sebe rukama a šíleně u toho kňoural. Upozornila mě na to i Patrikova učitelka ze školky, protože se tohle chování objevilo již dva dny před koncem školního roku. Byla jsem rozhodnutá chvíli vydržet, ale nejlehčí to nebylo. Manžel měl zrovna v práci "naplánované" šestnáctky, takže domů se chodil jen vyspat a Patrikovi nedodalo ani to, že skončila školka. Poslední školkový den mi prostě oznámil, že prázdniny nechce a že chce chodit do školky. Ani se mu nedivím, pro nás prázdniny nejsou nic extra. Manžel chodí do práce, nikoho jiného kromě nás prakticky kluci nemají, takže co vlastně, když pak Patrikovi "zakážeme" i školku? Musela jsem si poradit a nejdřív jsem udělala kalendář na celé dva měsíce a vždycky nalepíme obrázky, co že se to vlastně bude dít. A pokud možno každý den musí být něco extra. Takže chodíme na přehradu, koukat na mašinky, objevovat nová hřiště, na zmrzlinu a dneska jsme šli skákat do kaluží, protože většinu dne propršelo. Občas je to dost složité, ale nic jiného mi vlastně nezbývá. Jen proto, že jsme sami, nebudu děti zamykat na celé dny doma.

     Léky jsme nakonec celkem zvládli a začíná se vše zlepšovat. Patrik je bere dva týdny a je už přeci jen klidnější. Ale protože se tyhle léky "uleží" v mozečku až za pár týdnů, nechci se moc radovat. Snad se ale zadaří a my budeme mít zbytek prázdnin klid.

      A co nás jinak čeká? No celkem vážně nic zvláštního. Zatím se držíme mašinek, přehrady a výletů. Na těžší režim určitě taky dojde, ale dokud fungujeme, nechávám to tak. I když i něco takového, jako jít sama s oběma kluky k přehradě, je pro mě děs běs. Nakonec jsem svojí premiéru zvládla - ne možná stoprocentně, ale nakonec jsme u vody vydrželi 4 hodiny, oba rošťáci se vyřádili a večer oba doslova odpadli. Samozřejmě jsem se bála jak malé děcko, jak to vůbec můžu zvládnout. Oba vodu milují, ale ani jeden nezná pocit strachu a nemají absolutně žádné zábrany. Vodu vidí, zbožňují, mají jí na dosah, tak prostě jdou a jdou. Takže jsem musela vymyslet, jak je zabavit. Nakonec jsem vzala každému malý nafukovací člun. Každého jsem posadila do jednoho, za jejich zády jsem držela každou rukou jeden člun a mohli jsme vyrazit na vodu. Samozřejmě musí mít kluci ještě rukávky, ale pak už nám nebrání nic. Ještě jsem musela oběma dát rázně najevo, že nesmí blbnout, musí hezky sedět, ale kluci byli skvělí, takže jsem měla šanci je zabavit. Nakonec jsme takhle vždycky plavali asi půl hodiny, další půlhodinku jsem je nechala brouzdat na břehu, potom přišla na řadu svačinka a pak jsme šli znovu plavat. Musela jsem je neustále nahánět, vracet ke břehu, nosit čluny do vody a hned zas na břeh, Kubu stále hlídat, aby si nikde nebral cizí věci a upřímně ani netuším, jak se mi to povedlo, ale já je snad ani na vteřinu neztratila ani jednoho z dohledu. Navečer jsme si ještě skočili na zmrzlinu a já byla spokojená, že se kluci nenudili, všechno jsme zvládli a nemusím jim upírat nic z toho, na co mají nárok všechny děti. Jen já jsem byla asi trochu víc vyčerpaná než kdyby to byly "všechny děti", ale opět spokojená.

      Trochu se děsím dní, kdy bude vážně ošklivo a nebude to ani na procházku ani na naše oblíbené skákání v kalužích. Takže jsem už začala hledat nové a nové úkoly, obrázky a vylepšováky na naše společné domácí hry. Přeci jen, když se začnou nudit, já začínám mít veselo. Vím, že naprostý nesmysl umí vymyslet každé děcko, ale u nás to jsou pak vážně originální hry. Proč nezkusit vycvičit králíka? Proč mu nepřipravit obydlí v chodbě mezi botami? A co takhle rozbít nábytek? Vždyť je to přeci sranda, když ty šuplíky u komod praskají a máma pak tak hezky nadává. Nebo upečeme autíčka v troubě? No dobrá ..... bude stačit mikrovlnka. Občas vážně zírám.