Rituály

      Můj syn je autista. Vlastně zřejmě oba moji synové. A já si to začínám uvědomovat čím dál víc. Na Patrikovy "zvláštnosti" jsme si tak nějak zvykli hned od začátku. Od malinka musel spoustu věcí dělat jinak, spoustu věcí vnímal jinak a samozřejmě pak i reagoval docela pochopitelně trochu jinak. Patrik má zvyky stále stejné. On je ten, který se spíš přizpůsobí, ale jen do chvíle, než chceme změnit "to jeho". "To jeho" je ale stále stejné, neměnné. Jeho rituály už mi nepřijdou zvláštní. Když jdeme do krámu, tak jdu automaticky k regálu, kde mají pitíčka s brčkem, automaticky dávám na uši pomyslné klapky, abych neslyšela jeho úporné prosení, že potřebuje vlastně skoupit půl obchodu, do baťůžku na výlet dávám automaticky malé diáře, k posteli mu nesu večer automaticky sklínku s pitím, automaticky mu při obouvání hlásím, že boty patří obráceně (správně si je snad nikdy nevezme hned napoprvé), automaticky vytahuji na každou svačinku talířek (ani Brumíka si nemůže vzít jen do ruky),  automaticky mu připomínám, že musí nechat bráškovi ve vaně místo a má si dát nohy k sobě (aniž bych se musela přesvědčit, protože prostě vím, že ty nohy natažené má), automaticky mu rovnám deku na celou délku i šíři postele, protože bych se musela stejně vracet, automaticky se ráno ptám, jak se vyspal, protože jinak by ani nezačal fungovat ( i když vím, že se vždy vyspí do růžova), všechno dělám prostě automaticky. Funguje to už několik měsíců, spousta věcí dokonce několik let. Některé jeho rituály jsme úspěšně zrušily, i když to šlo ze začátku těžko. Ale Patrika prostě jde ovlivnit.

     S Kubou je to úplně jiné. Jestliže se říká, že autista není autistou ve všech směrech, ale vždy má jeden rys, který hravě předčí ty ostatní, tak u našeho Kuby je to komunikace a rituály. Rituály, rituály, rituály..... ty prostě ovládají celý náš život. Kuba ale tak ovlivnitelný není, jeho rituály jsou mnohem hlubší a co se týče četnosti, tak Kubovi prostě jeden rituál navazuje na další. Nikdy mi to nepřišlo tak šílené, protože každý rituál za čas přešel a objevil se nový. Zvykli jsme si na spoustu věcí - ať už je to oblékání, které musí mít svůj postup nebo jídlo, koupání, ukládání ke spaní, chození stále po stejných trasách nebo noční cestování ve stejnou dobu. Víme, že každý večer u nás musí probíhat stejně, ve stejnou dobu - první je na řadě večeře, jídlo zapít, pak musím pustit vodu do vany (Kuba se přijde kouknout, ale nikdy v koupelně nezůstane a hned zase uteče), pak následuje vždy stejné zavolání - "Jakube, jdeme se koupat", Kuba přiběhne zpět do koupelny, nechá se svléct a já ho posadím do vany. Pak mám teprv čas nahnat do vany i Patrika. Chvíli je nechám si hrát a mezi tím si zařídím vše ostatní (sama už zpitomělá rituály - poklidit zbytek hraček, zkontrolovat okna, aby větrala tak akorát, spočítat části pyžam a rozdělit do postelí, přinést plínku, nalít Kubovi čaj na usínání) a pak už letím do kuchyně a postupně nosím dětem do vany nadávkované léky. Pak je oba umyji a jako prvního vyndám Patrika - usušit, připravit kartáček s pastou, Patrikovi rázně oznámit, že si má zuby vyčistit sám a pořádně a jdu vyndat Kubu. Usušit, rychle Patrikovy dočistit zuby a poslat ho do postele (opět s jasným příkazem, že se má RYCHLE obléct) a konečně můžu vyčistit zuby Kubovi. Ten už pak zaběhne do pokojíku a čeká na mě, abych mu oblékla pyžamo. Kubu položím, přikryji, podám mu lahvičku s pitím. Pak nahoru na postel (kluci mají palandy a Patrik spí nahoře), narovnat deku, pusinu na dobrou noc, pak zase ke Kubovi dolů, taky pusinu a rázně zahlásím, že jim přeji dobrou noc a že se mají krásně vyspinkat (nejlépe do růžova). Raději bych s nimi ještě poblbla, přečetla pohádku, povídala si, ale to už by mi pak nebyli schopní usnout. Patrik určitě ano, ale Kuba změny netoleruje. Kolikrát jsem jen zkusila sednout si k němu na postel a aspoň mu říct, co jsme dneska dělali nebo kam půjdeme zítra...... vždycky mě rázně odstrčí a musím odejít. Odejít, ode dveří ještě zamávat, poslat jednu "leteckou pusu" a nechat otevřené dveře. Ty zavírám až když oba kluci spí. 

     Pak jsou u nás i menší rituály. Ale dodržovat je musíme se stejnou trpělivostí, četností a přesností. Člověk si ale zvykne a kolik věcí už ani nevnímá. Poslední dny začal Kuba přitvrzovat. U všech činností musí mít různé předměty různých barev (na systém jsme nepřišli a myslím, že jen tak nepřijdeme). Musí mít vždy 3 stejné předměty různých barev. Někdy to jsou kuličky, jindy pastelky nebo třeba jako dneska kostky. Musí být naprosto stejné, jen jinak barevné. A Kuba je pak nosí všude. Odloží si je třeba před televizí na zemi a když se jde napít, vezme si červenou. S pitím odloží i červenou, zamění třeba za zelenou a jde si do pokojíku pro autíčko. Přijde zpět, odloží kostku, vezme modrou a jde koukat na pohádku. Pak mi přinese obrázek brambůrek. Pár mu jich nasypu do misky a než se do nich Kuba pustí, musí modrou opět zaměnit za zelenou. Brambůrky je potřeba zapít a tak si jde opět pro červenou. A pak takhle chodí celý den a my musíme třeba u oběda čekat, protože v polovině stolování si usmyslí, že místo zelené potřebuje modrou. Samozřejmě některou z kostek musí mít stále v ruce, takže jeho vyměňování není hra jen na hodinu, ale je to "práce" na celý den. Dnes ráno objevil kelímky s modelínami. Samozřejmě opět 3 - červená, modrá, zelená. Barevná byla ale jen víčka. Kuba si je všechny postavil u dveří v obýváku, vzal jeden kelímek a usadil se s ním v ložnici. Musela jsem jít s ním. Kelímek neumí sám otevřít, takže jsem asistovala, kelímek otevřela a Kuba si prohlédl barevné víčko, kelímek opět zavřel a běžel ho vyměnit za jiný. Ten potřeboval samozřejmě opět otevřít, prohlédnout a pak opět vystřídat. Tahle hra mu naštěstí vydržela jen půl hodiny, ale i tak jsem se musela sama sobě smát, jak tam poctivě sedím a otvírám a otvírám. Pak už Kuba přišel na to, že uvnitř je ta úžasná mazlavá hmota, která se báječně lepí na vše. Takže ani nemusím říkat, jak jsem se bavila pak.

     Poslední týden si připadám jako v blázinci. Kostičky, kuličky, pastelky, kolíčky, mističky ..... to stále nestačí, takže Kuba přitvrdil. Před nedávnem ho zaujal drobek na zemi v kuchyni. Co bude následovat další dny kvůli jednomu smítku, to by mě ani v duchu nenapadlo. Kuba se musel "té hrozné špíně" vyhnout. A tak drobek obešel ladným tanečním krokem. Nedalo mi to a drobek jsem tam nechala. Kuba se mu musel vyhnout pokaždé, když šel okolo a vždy ho musel obejít stejným směrem a způsobem. Drobek jsem tedy zametla a myslela jsem, že je vše vyřešeno. I když představa, že kvůli každému drobku budu lítat se smetákem nebo vysavačem, mě tedy moc nepobavila. Jenže Kuba si opět namířil do kuchyně a opět vytočil svou piruetu. Tentokrát už kolem imaginárního drobku. Nevěřila jsem vlastním očím. Během dne se smítek objevilo víc a po celém bytě a já je poctivě chodila uklízet. Jenže náš drahoušek si naprosto přesně zapamatoval, kde jaký ležel a všechna ta místa vždy "obtančil", i když už tam dávno nebyla. A nevěřila jsem, ani když ty "imagino drobky" obcházel i další dny. Takže dneska probíhal chodbou velkým obloukem, protože ve středu tam ležel písek z bot. A to máme pátek. Kam tohle zajde, to netuším. Dneska už tu běhal jen samými oblouky a kličkami. Kudy bude běhat za měsíc...... Snad vymyslí něco lepšího. I když už teď jsem i já vzorným adeptem pro Chocholouška. Už několikrát za těch šílených pár dní jsem se přistihla, že na tom nejsem o nic lépe než ten malý tříletý autista. Kuba nás neustále někam vodí - k televizi, abychom pustili pohádku, do kuchyně k ceduli s jídlem, do pokojíku pro hračky...... Vždycky mě chytne za ruku a počká až se zvednu a vykročím za ním. Pak mě pustí a běží napřed. A pak běží, tancuje, dělá kličky, smyčky, obloučky, vyhýbá se oněm hrozným úkazům na zemi, které vidí jen on sám a já jdu za ním ....... jdu a běžím, tancuji, dělám kličky, smyčky, obloučky a vyhýbám se ...... Někdy bych se chtěla vidět "z venku".