Paťula byl minulý víkend u babičky a u dědy a my měli čas hlavně na Kubulu, taky na úklid a hlavně na přemýšlení, při kterém jsme přišli na jednu celkem podstatnou věc. Kluci jsou tak hrozně moc odlišní ( i když to jsme věděli už dávno, kdo by si hned na první pohled nevšiml....), že prostě spolu na jedné hromádce jen tak fungovat nebudou. Hlavně Kubovi dělá společné soužití velké problémy. Ale abych začala od začátku.
Ještě když jsme vloni bydleli v jiném bytě, měli jsme k dispozici jen 2+1, takže kluci byli nuceni fungovat spolu. Už tenkrát jsme viděli, že to Kubulovi moc neprospívá. Taky když byl Paťka vloni na prázdninách u babi a dědy, tak byl Kuba hrozně v pohodě. Celý týden měl v pokojíku uklizeno, vždycky si vyndal jednu hračku, hned zas uklidil, všude byl klid a ticho, všechen prostor měl pro sebe. Prostě paráda. Jakmile se Patrik vrátil, zcela pochopitelně vyházel všechny hračky a s hrozným rámusem se jal odzkoušet funkčnost všech, protože co kdyby mu je bráška, který skoro na nic nešahá, zničil. Nic samozřejmě zničeno nebylo, zato se v tom vzorně uklizeném, přehledném pokojíku zjevil šílený bordel, chaos a Patrikův hukot. Kuba jen do pokoje nahlédl, na patě se otočil a zamířil k nám do obýváku. Do pokojíku odmítal vstoupit. Tenkrát jsme pochopili, že to nebude nejlepší. Pak se okolnosti nějak semlely a my jsme byli nuceni se přestěhovat. Samozřejmě jsme hned začali hledat 3+1. Kuba potřeboval svou místnost. Byt jsme našli během dvou dnů a během dalších 3 jsme byli přestěhovaní. Samozřejmě jen základní věci a pokojík byl zatím jen jeden. Pracovali jsme ale celé dny a snažili se co nejdřív přizpůsobit podmínky pro Kubulu. Jako všechny nové prostory, ani nový byt se mu nezamlouval. A jako úkryt při nuceném pobytu volil zadní malý pokojík, který byl původně ložnice. Ano, ložnice, kterou jsme se chystali obětovat Kubiánkovi. On si ten pokoj vybral, stejně jako jsme ho my vybrali pro něj. Pokojík jsme zařídili, Kubu nastěhovali a nastala obrovská úleva. Patrik měl velký pokoj na všechny svoje (samozřejmě velice důležité) věci, jako jsou jízdenky, jízdní řády, slovníky, letáčky a vlaječky. Někdy mám pocit, že z něj jednou musí být papírník. Již před měsícem jsem mu musela koupit diář na rok 2011, protože "tuetu čenenou knihu" prostě musel mít. Červené knihy jsou nejkrásnější, nejlepší a nejúžasnější. A pokud jsou v nich čísla, pak je to dokonalost sama. Ani já sama jsem si diář na příští rok nekoupila (a že už se pomalu budeme dozvídat termíny vyšetření na příští rok), ale můj syn ho mít musí. Alespoň už teď víme, že za rok vyjdou Vánoce na sobotu. Patrik zářil nadšením, když pochopil, že bude moct mít papírky všude a nikdo mu nebude nic vyhazovat. Kuba taky zářil. Měl svůj pokojík (sice o dost menší než Paťka), ale byl jen jeho. Pár krabic s hračkami, vlastní televizi (protože to je pro Kubu nejdůležitější), tabuli na obrázky a svůj stolek se židličkou, kde bude moct jíst své oblíbené párky. Několik měsíců to fungovalo perfektně. Pak jsme si ale všimli, že se kluci stejně vždy sejdou v jednom pokoji a byť si jeden druhého nevšímají, hrají si vedle sebe, na stejném místě a většinou se stejnými hračkami. Kuba taky trochu ožil a začal se dost vměšovat do Patrikových her a občas ho i slušně provokoval. Nabyla jsem dojmu, že by si kluci mohli začít rozumět a mohli by začít taky občas něco tvořit spolu a spolu si i hrát. A tak jsme stěhovali. Stěhovali jsme Kubu k Patrikovi do velkého pokoje. A aby nepřišli nastěhováním Kubových hraček o prostor, Patrikův pracovní stůl se stěhoval do Kubova bývalého pokoje. Ano, kluci budou mít spolu pokojík na hraní, na spaní a pracovat budou v zadním pokojíku. A my si s manželem uděláme alespoň malou ložnici. Taky to klapalo. A taky pár měsíců. Ale po poslední návštěvě Patrika u babi a dědy jsme zjistili, že se vlastně nic moc nezměnilo a Kuba si stále uvědomuje, jak ho Patrikův nepořádek, křik a řádění znervózňuje. Celou dobu, co byl Paťula pryč, byl Kuba šťastný, veselý, klidný. Dokonce jsme měli šanci zaslechnout po dlouhých měsících zase několik slabik, Kuba si krásně hrál, pomáhal nám montovat poličky a byl prostě hrozně šťastný. Patrik se ale po 4 dnech vrátil domů a Kuba jako by zase nasadil druhou tvář - ani slabika, žádný smích a spokojenost ve tváři. Patrik zase řádil, vše muselo být po jeho, všude musely být jeho věci a muselo ho být slyšet všude. A tak jsme definitivně rozhodli. Kuba dostane zpět svůj pokoj. Samozřejmě, kdybychom chtěli, aby byl Kuba stoprocentně spokojený, museli by každý bydlet nejlépe v jiném bytě. My jsme mu alespoň vrátili jeho prostor, jeho místo klidu, kde má Patrik zakázáno řádit, tahat hračky a vůbec tam chodit. Občas je to šílené, uvědomit si, že takhle malé dítě je i hodinu samo v pokojíku aniž by si alespoň hrálo a mám šílený pocit, jako bychom ho odstrkovali, ale co naděláme, když to tak prostě chce, vrátí se mu spokojenost do tváře a je šťastný za svůj klid? Jsme rádi, že mu to můžeme dopřát a že bude mít vždycky místo, kam si může zalézt, nikdo ho nebude rušit a on si může myslet na to svoje, co nám zřejmě nikdy neprozradí.
A když už jsme byli v tom stěhování a upravování, tak jsme se rozhodli ještě pro jednu změnu. Kuba vždycky odmítal jíst v kuchyni, u stolu a na židli, jako to zvládnou všechny ostatní děti. Ale o tom už jsem napsala dost. A tak jsme zariskovali a koupili do kuchyně novou lavici se stolem a dvěma židlemi. Původně jsme měli jen kulatý stůl se třemi židlemi a tam prostě Kuba odmítl pobývat. Jídelní sestava se mu líbila už v obchodě, už v obchodě si způsobně sedal na lavici ke stolu a zřejmě čekal, co dostane a tak jsme vybrali, zaplatili, nechali dovézt a čekali. Čekali, co to s ním udělá doma, zda si vzpomene, jak se mu tam báječně sedělo, zda pochopí, že to je ono místo, kde se má stolovat...... Náš Kuba nezklamal. Pochopil dokonale, nezapomněl a hned od prvního dne jí pouze u stolu. Novou sestavu máme teprv 3 dny, takže zatím si sedá pokaždé jinam (zřejmě zkouší, kde že to bude nejlepší), ale při jídle sedí u stolu, na židli nebo na lavici a i když si potřebuje odběhnout pro jinou pastelku, kuličku nebo kostičku, vždy se vrátí ke svému talíři. Škoda jen, že ho ten zázračný stůl nenaučil také jíst něco jiného než párky a chleba ve vajíčku. Ale třeba se nakonec dočkáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat