Zase v jednom kole

     Tak máme za sebou několik výletů. Využili jsme ještě pár krásných dní a vyrazili do ZOO ve Dvoře Králové a před pár dny jsme se vrátili z prodlouženého víkendu od kamarádky. Tam nám bylo všem báječně, dokonce i Kuba prakticky všechno zvládl. Jen ten návrat.....

     Od neděle, co jsme se vrátili domů, jako by byl Kuba zase v jiném světě. Kromě drobnůstek, které se dají přehlédnout, nastaly dvě zásadní změny. Jedna báječná, pozitivní, ale ta musela být samozřejmě vykoupena nějakou negativní. Ta první je, že náš Kuba zase aspoň občas něco sní. Takže už jsme zařadili i takové věci, jako vývar s nudlemi nebo rýži s omáčkou. Asi zabral náš kouzelný stoleček. Kuba si už našel svoje místo - kupodivu ne na lavici, ale na židli, takže stačí, když zavelím, že jdeme jíst a on si běží sednout a alespoň už počká, co mu naservíruji. Pak až podle uvážení buď zůstane nebo se zvedne. A to je pak jasná zpráva, že jíst nebude. A čím, že jsme tuhle báječnou změnu vykoupili? Spaním. Zase to zatracené spaní. Jakmile Kubu uložíme, spustí se šílený řev. Ano, to už není brek, to je vážně řev a pištění. A nikdo nevíme, proč. Vyzkoušela jsem snad už všechno. Všechno kromě jednoho - jít si k němu lehnout a uspat. Vím, že to zní zřejmě drsně, ale tohle prostě nemůžu. Bohužel jsme to již několikrát zažili a vždy to dopadlo stejně. Kuba se naučil usínat pouze za naší asistence a usínání pak trvalo i dvě hodiny. Ale protože už je Kubula šikula a sám to umí, tak prostě pár večerů vydržíme budeme doufat, že se to srovná jako vždycky. Ale upřímně mi to trhá srdce, takže ať žije moje pevná vůle.
     Za chvíli končí prázdniny a nám se nějak kupí povinnosti a přibývají opět návštěvy lékařů. Na ten kolotoč se nějak netěším, protože nám ještě přibude Kubova školka. Kubu přijali, slíbeného má i asistenta, ale stále se nějak děsím té reality. No uvidíme. Nějak to dopadne. Aaaa, zrovna jsem skoukla stránky naší školky, tak je již vypsané rozdělení dětí do tříd. A bohužel se stalo to, co se mi sice moc nelíbí (nebo spíš nehodí), ale pro Kubu to bude zřejmě lepší. Nebude v té samé budově jako jeho bráška, ale na odloučeném pracovišti. Takže zase ty plusy a mínusy na jedné hromádce. Pro Kubu určitě plus, protože tahle budova je bezbariérová a určitě tam mají víc prostoru, takže pokud by se cokoliv dělo, může s ním vždy někdo odejít stranou, do jiné místnosti a nechat ho v klidu. Pro mě to bude samozřejmě trošku složitější. Už se vidím, jak v zimě, v závějích, letím a jedno dítko vedu do jedné budovy - druhé se mi zatím peče v kombinéze, pak rychle do druhé školky a po obědě je budu muset vyzvedávat prakticky ve stejnou dobu..... No asi si to opět užiji. Vyloženě se těšíííím!!! A celkově se na školku moc těším. Jsem velice zvědavá, co nám řeknou na Patrikovu změnu. Koktá, koktá a stále koktá. Podle foniatra by se to srovnat nemuselo. Budu opět doufat v tu lepší variantu. Protože představa, že po tom všem co jsme již zvládli, z něj budeme opět dolovat každé slůvko..... no škoda mluvit. Někdy mám pocit, že se stále točíme v jednom obrovském začarovaném kruhu. Sice to není k smíchu, ale občas se prostě nejde nesmát. Nedávno jsme šli po městě kolem stánku s občerstvením a Patrik asi zřejmě chtěl párek v rohlíku a tak spustil: "Ja ja ja ja ja ja......" mezi oněmi slabikami samozřejmě funěl a lapal po vzduchu, protože to nestíhá udýchat a věta končí - jak jinak než slůvkem já. Samozřejmě to není moc vtipné, když vím, že by něco chtěl, ale prostě to nedokáže říct, ale zkuste si to představit. To už ani manžel nevydržel a po tomto představení si jen zamumlal pod vousy:  "Ještě že víme, že jsi to ty". A takhle je to teď stále. Vždycky čekám, co se z něj vyklube. Protože podle rad ho máme nechat. Potřebuje si to v hlavě srovnat a uspořádat sám. Takže mu jen napomáhám otázkami kde, kdy, kdo, proč, co a jak. Jenže aby toho nebylo málo a abychom nedělali už takhle divadlo, tak se občas přidá i Jakub. Ten začal pro změnu vydávat zvuky a občas se objeví i nějaká slabika a sláva za to. Ale když pak vyrazíme ven a náš Paťka se krásně zakoktá a k tomu Kuba začne na celé město vykřikovat jeho oblíbené "DDÁÁÁ DDÁÁÁ"..... Když k tomu ještě přidám, to, že Kuba chodí zásadně s kšiltovkou naraženou tak, že má kšilt až u brady, takže vypadá jako rytíř s hledím na obličeji, v ruce má třeba růžový košík a a Patrik má v každé ruce alespoň čtyři letáčky z různých obchodů (protože papírky jsou přeci tak úžasné a čtyřka je to nejlepší číslo), pak na nás musí být přímo královský pohled. Ale když jsou oba tak spokojení...... A tak jim radost nekazím, v každém krámě vybírám s Patrikem letáčky a s Kubou si jen tak pro radost na ulici pokřikuju. A vlastně je nám fajn. Teď si užijeme pár relativně klidných dní a pak hurá do toho šíleného chaosu.