Išíšek čijede a henovi

     Tak tohle jsou ty případy, kdy mi stojí za to zapnout počítač a napsat alespoň kratičký příspěvek. Před chvílí jsem se smála, až mi tekly slzy. Patrik už cítí to vánoční napětí a to úžasné vzrušení z čekání na onen osudný den a na jeho vytoužené dárečky. A tak se celé dny nebavíme o ničem jiném. Neustále odpočítáváme dny, čteme vánoční pohádky a příběhy, byt máme vyzdobený lépe než kdy byla Matějská pouť, první malý stromek v pokojíčku už svítí také a teď už jen to šílené čekání. A protože se nelze vyhnout i vyprávěním, které bych raději obešla obloukem, dostaly se k našemu Patrikovy dvě zásadní informace. První je naše, ryze česká. Na Vánoce chodí Ježíšek, který jinak normálně sedí na měsíčku, ale na Štědrý den se záhadným způsobem dostane ke všem dětem a rozdá jim dárečky, po kterých toužily celý rok. A druhá informace je poslední roky bohužel celosvětová a to je ten hrozný (pro děti samozřejmě naprosto úžasný) Santa Claus, který celý rok chystá se svými skřítky dárečky pro děti na celém světě a na Štědrý den sedne na své saně tažené sobím spřežením a létá po obloze a do všech oken a komínů vhazuje dárky. A co se stane, když si tyto informace přebere autisticko-dysfatické dítě? Náš Patrik objevil něco zatím neobjeveného a naprosto dokonalého. Ano, jako všem ostatním dětem i jemu přinese dárečky Ježíšek. Ale ten náš Ježíšek přijede na jelenovi!!!! No prostě bomba. To by snad stálo za to, vymyslet nový, naprosto originální vánoční příběh. A protože mnohem radši přežiji Ježíška na jelenovi než zámořského Santa Clause, asi to tak dopadne.
     Jinak u nás probíhá (jako každý druhý den posledních čtrnáct dní) velký předvánoční úklid. Mytí oken jsem vzdala - čistých jich vydrží déle než týden jen minimum, ale do ostatního jsem se pustila s vervou a elánem. Kolem poledne už elán mizí, nadšení uvadá a já mám chuť se plácnout k televizi a na všechno se vykašlat. Stáhla jsem klukům povlečení, vyprala celkem 3 pračky, nadšená, že v koši s prádlem nezůstala ani ponožka, Patrikovi jsem opět udělala velkou "debordelizaci", přestěhovala postel, protože od toho okna prostě táhne, vytřela, vyluxovala, nádobí sklidila do myčky, prach utřela a jdu konečně na WC. A najednou zjišťuji, že všechna snaha byla marná. Toaletní papír všude, polička rozebraná, obsah všechen na zemi. No k WC se ani nedostanu. Všechno překračuju a ve snaze umýt si v koupelně ruce nacházím další sajgon. Ještě že je ten koš na prádlo prázdný. Je totiž převrácený, stejně jako kýbl (naštěstí před hodinou vylitý) a polička v koupelně. A tak kleknu, opět uklízím, rovnám a mezi tím se obrátí vzhůru nohama celý pokojík, druhý na tom není o nic lépe, kluci řvou, protože Kuba si dovolil jezdit po kolejích autíčkem a tak se strhává velká bitka. V kuchyni pro změnu zaúřadoval pes, další nádobí už ani uklidit nestíhám (při tom všem jsem ráda, že jsme jedli v pravé poledne) a protože kluci už nemají v pokojíku prostor pro další bordel, přesouvají se do obýváku. A tady už jsou jinačí možnosti. A já si vesele sedím u počítače a píšu si. Takže mi asi nezbyde nic jiného než vstát a zkusit opět vše napravit a alespoň na chvilku vrátit na své místo.