Oteplováky? Né, díky, polévku nechci...

     Poslední dva měsíce byly vážně šílené. Občas jsem měla chuť utéct, dost často jsem chtěla zalézt a vše zasapat, ale nakonec jsem všechny touhy hodila za hlavu a všechno ustála. Patrik vysadil všechny léky a srovnávací období bylo vážně šílené. Nejhorší je sice za námi, ale naplno se projevily Patrikovy neduhy. Nevnímá. Absolutně nevnímá, co mu říkáme. A taky máme zase občas výpadky spánku. Dávám ještě všemu čas a ten teprv ukáže. Ale jinak je Paťka zvladatelný. Tedy v rámci možností. Včera jsme byli na kontrole u doc. Krejčířové a ta moje postřehy jen potvrdila. U takhle těžkého dysfatika jsou to projevy zcela normální. Jen je občas trošku obtížnější to vstřebat. Kdybych nevěděla, kde máme ten největší problém, asi bych smýšlela o svém synovi jako o naprostém bláznovi. Ve školce mu vyprávím, že na druhý den dostane oteplováky, abychom se nemuseli mordovat s punčocháči a on mi s díky odmítne polévku..... ve školkové šatně v 7 ráno..... Dělá si ze mě srandu? Bohužel nedělá. Prostě tu informaci pobere po svém a podle jeho nastavené situace reaguje. A takhle se poslední dobou dorozumíváme docela často. "Paťuš, koukej sníst tu polívku." ..... "Ale já neci a pochásku." ...... "Patriku, na procházku nejdeš. Říkám - sněz tu polívku!" ..... "Nééé, posím, já neci a pochásku." A co mu na to mám říct? Prostě vypne a slyší jen to své. Včera po cestě do Prahy jsem se taky zasmála. Ráno Paťka v nějaké pohádce zaslechl papouška, který říkal: "Néé, prosím sušenku." A tak jsem od rána až do večera vodila živého přerostlého papouška, který mi neustále opakoval, že chce sušenku. A šíleně se u toho řehtal. A já to nevydržela a když se k jeho neustálému omýlání přidaly ještě nechápavé pohledy spolucestujících, taky jsem prskala smíchy a jako bych ještě všechny ty lidi chtěla popichovat, tak jsem náš hovor rozváděla a Patrika snad ani jednou nenapomenula, aby mlčel. Celkem jsme si tu cestu užili. Taky jsme se opět museli zastavit na hlavním nádraží. Ale nastala obrovská změna. Patrik sice zase loudil, že se chce podívat na mašinky, ale pak přišlo obrovské překvapení, když jsem zjistila, že mu nejde o mašinky jako takové, ale stačí mu chvíli sledovat tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků, poslouchat čísla vlaků a nástupišť. Spokojenost byla největší. Taky jsme opět loudili mapu metra a sbírali jsme všude po cestě letáčky. Ano, tohle je u nás asi ta největší změna. Patrik se vrátil ke svým číslům, písmenům, ale samozřejmě s věkem jde i v tomto směru vývoj dál. Takže čísla už nejsou jen čísla napsaná na jednotlivých listech knihy nebo na jednotlivých linkách autobusů, ale už jsou to čísla, se kterými se dá pracovat. Když se napíše číslo 5, k němu se přiloží 5 kostiček a k tomu přidáme číslo 3, k němu přiložíme 3 kostičky, tak je kostek najednou 8 a k 8 kostičkám se přeci musí napsat číslo 8. A rychlík už není jen rychlíkem z Prahy do Plzně, ale je to vlak číslo 095, který jede ze směru Praha hlavní nádraží do Plzně. A podle toho pak vypadají i hry. Všechny vlaky u nás mají své číslo a svůj konkrétní směr jízdy. A písmena? Samy o sobě nejsou moc zajímavá, ale co ty slova, která z nich vznikají? No to už je přeci jiná. To je hrozná zábava a máma má přeci ocelové nervy, aby četla všude všechny nápisy, které kde potkáme. Názvy autobusových zastávek u nás v Jablonci už má zmáknuté naprosto dokonale. A to i proto, že je vše spojeno s čísly. A to je pak radosti, když mi může oznámit, že zrovna jede 14 a ta jede přeci na Horní Proseč. A 6? "No mamííí, cece jede a Žeivského do Špáu." A tak se i včera předvedl na vyšetření a paní doktorka zkonstatovala, že si troufá tvrdit, že bude Paťka dobrý ve čtení - samozřejmě "tou naší" globální metodou a výborný v matematice. A kdyby jen tohle, tak to bude skvělé a třeba se na této jeho přednosti bude dát stavět něco většího.

     A Kubula? Ten je teď takový nijaký. Nemastný, neslaný, sranda velká žádná. Jednu chvíli to vypadalo, jak se krásně probírá. Zkusili jsme zase něco nového a pustili se do homeopatie. A první 2 měsíce vypadaly vážně báječně. Asi jsem hrozná matka, ale já se radovala, že Kuba mlátí Patrika. Ano, oba s manželem jsme se radovali, že se kluci začli rvát. Nebylo tu stále takové ticho, to "vzrůšo" nás všechny povzbuzovalo a nabíjelo energií. A teď je tu zase ten chmur, to ticho a ta divná nálada. Kéž by se to zase obrátilo. Ale já starý pesimista to opět vidím bledě. Kuba nechce dělat úkoly, opět přestal jíst, vymýšlí nesnesitelné, aby se nenudil, ale na nic kloudného nepřistoupí. Taky opět nespíme, cestujeme a poslední 4 večery odmítáme i usínat. Takže Kuba opět usíná v obýváku a přeučování bude opět boj. Ale ten přijde, až dorazí lepší období. Moc to ale zatím nehrotím. Dorazilo totiž hnusné ledové a sněhové období a to rozhodně není Kubův přítel. Taky jsou kluci na střídačku už skoro měsíc nemocní a to také ničemu nepřidá. Snad jen trochu to tu ožilo s naším novým přírůstkem. Ano, starostí jako bychom neměli stále dost, tak jsme si pořídili dalšího parťáka. Máme pejska, malého Aplíka a Patrik ho sám pojmenoval "Dagí". Závěry zatím nedělám. Kluci si musí na všechno déle zvykat, ale i tak jsou již po týdnu znát změny. Patrik už pejska poučuje a Kuba už před ním neuhýbá. A to jsou pro nás změny obrovské. Dagí je taky zatím jen malé divoké štěně, takže ani z jeho strany nečekám zázraky. Jako všechno, i tohle chce u nás čas. Kluci se s ním sžijí, pes vyroste, zklidní se pak teprv budu ochotná poslouchat kritiku. A věřím, že ta nakonec nepřijde.

     A ještě jedna malá změna nakonec. Protože mě dost mrzí, že se i celé týdny tady na blogu nic neděje, že nemám víc času a na ty moje romány je ho občas potřeba až moc, rozhodla jsem se pokusit o změnu. Budu psát jen krátké novinky a postřehy a snad se tu pak něco objeví častěji. Takže držte palce, aby alespoň tenhle slib nevyšel do prázdnoty.